Menu


Cui bono?

 

Při obřadu uspěchaného blahořečení Jana Pavla II. v neděli 1. května 2011 vyzvedával papež Benedikt především jeho pevnou apoštolskou víru. Zůstal však posluchačům dlužen vysvětlení, jak je tato údajná apoštolská víra slučitelná s mezináboženskými aktivitami a chválami, které vyslovoval Karol Wojtyla na adresu pohanských náboženství. Tento papež měl jednu zvláštní víru, jejímž předmětem však nebyl onen poklad, který církev od prvního papeže převzala a dva tisíce let věrně střežila. Uvěřil pevně falešné ideologii, kterou z podnětu úhlavních nepřátel oděli do beránčího roucha falešní teologové z pokolení modernistů a kterou pro církev nostrifikoval papež Roncalli.

Tato zbloudilá víra uchvátila polského papeže do té míry, že z ní učinil hlavní hybnou sílu a páteř svého pontifikátu. Nepomohlo ani varování nebes v podobě hrozivého atentátu. Jeho Zachránkyně tehdy od něho neočekávala děkovnou pouť, ale hluboké sebekritické zamyšlení, opravdové obrácení a důkladné studium jejího fatimského poselství. Jeho úplné zveřejnění, důsledné uplatnění a požadované zasvěcení Ruska mělo v návaznosti na otřásající událost 13. května 1983 zahájit rozhodný kopernikovský obrat od onoho falešného „revolučního“ obratu, který k velkému neštěstí církve nastolil 2. vatikánský koncil.                         

                                              

Nestalo se tak. Wojtylova slepá víra, že to bude on, kdo se zaslouží o uskutečnění převratných iluzí obsažených v Gaudium et spes či Nostra aetate, mu nedovolila prohlédnout, a tak nešťastně propásl svou první nabídnutou velkou příležitost. Pořádal raději po celém světě horečně a neúnavně svá show, ale po uplynutí dlouhého pontifikátu a rozplynutí klamných mlh zůstal nám jako skutečný plod této aktivity žalostný pohled jak na vnitřní demontáž církve, stále více blamované a nenáviděné, tak na rostoucí malomocenství světa, nabývající podoby gigantického páchnoucího vředu zralého k prasknutí.

Ani při druhé příležitosti v roce 2000 při překrouceném zveřejnění fatimského tajemství nenašel dost odvahy a sil k pravdě a pro třetí pozdní pokus mu už nebyl dopřán čas ani síly, když mu 2. dubna 2005 po velkém a krutém utrpení tělesném a ještě větším duševním definitivně selhal hlas.

Předpovězenou hrozbu, že Satan opanuje Vatikán, potvrzuje jako nespornou realitu fakt, že nikdo z papežova okolí, ani velký teolog Josef Ratzinger nebyl schopen zastavit Wojtylovo zaslepené bloudění do oblasti pověr a bludů. Pod vítězným panstvím Nepřítele zde totiž zavládla a dodnes panuje všeobecná slepota.

Ať už je Karol Wojtyla na onom světě kdekoliv, jeho nezůvodněné svatořečení mu jenom přitíží. Dnes vidí sám zcela jasně své skutky, za které nemůže být oslavován a navíc vidí nepokrytě, jaká jimi způsobil dlouhodobá, těžká, velmi obtížně napravitelná pohoršení. Zmrazil na dlouho nejdůležitější úkol církve, její závazné misijní poslání a odsoudil tak miliony k setrvání v Satanově otroctví.

Slavnost chystaná na 27. dubna bude mít charakter do nebe volajícího rouhání, neboť se dovolává Božího svědectví, jakoby Wojtylova a Roncalliho zbloudilá cesta byla ve shodě s neomylnou pravdou, kterou Boží Syn svěřil apoštolu Petrovi a kterou věrně hlásali a předávali všichni jeho nástupci, dokud Jan XXIII., velký spoluviník, neotevřel dokořán dveře i okna církve zednářským lžím o jednotě a sbratření.


Za Boží odpověď na toto dosud nikdy nevídané rouhání můžeme pokládat závažné poselství, které oznámila zcela otevřeně Matka Boží v japonské Akitě, když marně nabízela předtím papežům světlo, svou pomoc a ochranu ve Fatimě i v Amsterodamu.

Až uvidíte toto všechno, poznáte, že je blízko, přede dveřmi.

                                 (Odkaz)