Menu


Porušení koncilní zákonnosti

První generální shromáždění II. vatikánského koncilu se konalo v sobotu 13. října. Otcové vstupovali do baziliky za silného lijáku. Na denním pořadu byla volba 16 představitelů v 10 komisích, které měly přezkoumat připravená schémata. Koncilní otcové k tomu obdrželi tři formuláře včetně seznamu kandidátů a 16 číslovaných schránek, které připravil generální sekretariát. Koncilní otcové měli tedy vybrat 160 jmen.

Ihned po otevření zasedání však došlo k nečekanému zvratu. Kardinál Achile Liénart, biskup z Lille, jeden z devíti předsedů shromáždění, se obrátil na kardinála Tisseranta, který řídil zasedání, s těmito slovy: Eminence, je přece nemožné, aby tímto způsobem volili, aniž by věděli, zda dávají své hlasy kvalifikovaným kandidátům. Když dovolíte, vezmu si slovo. Tisserant však odpověděl: To je vyloučeno. Denní řád nepřipouští žádnou debatu. Shromáždili jsme se k volbě a já vám hlas udělit nemohu.

Odpověď kardinál Tisseranta byla v souladu s platným řádem, protože kongregace byla svolána, aby volila, a nikoliv aby teprve rozhodovala, zda bude volit nebo ne. Ale arcibiskup z Lille s tím nebyl spokojen, zmocnil se mikrofonu a začal číst svůj text, že otcové ještě neznají všechny kandidáty, kteří přicházejí v úvahu a dříve, než se budou komise volit, je věc je třeba konzultovat v biskupských konferencích. Protože je momentálně ve světě 42 biskupských konferencí, které jsou v papežské ročence, přejeme si, aby předsedové těchto koherenci svolali své členy a zvážili se svými kolegy, která jména přicházejí v úvahu a která doporučí jako vhodná. Zatímco se ozval ojedinělý potlesk, chopil se mikrofonu kardinál Frings a oznámil, že mluví jménem kardinálů Königa a Döpfnera a vyslovuje svému francouzskému kolegovi podporu. Potlesk vzrostl a kardinál Tisserant navrhl přerušit zasedání a informovat o incidentu papeže. Tu povstal kardinál Suenens: Je to šťastný tah a jen domnělé porušení pravidel. Osudy koncilu dostanou dobré rozhodnutí a Jan XXIII. bude mít radost.

Tato „blesková válka“ byla pečlivě připravena. V noci ze 12. na 13. října totiž ve francouzském semináři svaté Kláry připravili Mons. Garrone a Mons. Ancel text, který předali kardinálu Josefu-Charlesi Lefebvrovi, aby ho ráno podstrčil při vstupu do baziliky Liénartovi k jeho vystoupení na kongregaci.

První zasedání tedy trvalo včetně mše svaté pouze 50 minut. Mons. Luigi Boromeo si zapsal do svého deníku: Tak připravili pro 3000 osob nepříjemnost jít za lijáku k Sv. Petru, aby se tam pouze dověděli, že 3000 biskupů se nezná, a proto ať se vrátí a porozhlédnou se, aby se lépe poznali. Kardinál Siri si poznamenal: Je těžko si představit úžas a nevoli, jakou tento případ vyvolal..

Při odchodu z baziliky se obrátil jeden holandský biskup na amerického kněze s těmito slovy: To bylo naše první vítězství (Wiltgen, 17). Koncil začal tedy násilným zásahem. Všichni pozorovatelé konstatovali, že to byl obrat v koncilním shromáždění ( srv. Wilde, 18 – 19: Význam počinu Liénarta nelze podceňovat. s. 18)

Nová forma organizace: biskupské konference

Bezprostředním důsledkem zásahu kardinála Liénarta byla nová forma organizace, která se v práci koncilu měla projevit jako rozhodující: do koncilní dynamiky vstoupily biskupské konference. Ty byly podle Liénarta svolány, aby předložily sekretariátu listiny s novými kandidáty pro komise. Jejich role na koncilu tím byla ve skutečnosti oficiálně sankcionována.

Některé konference jako italská, španělská a portugalská a některé americké, irská a australská se držely věrně tradice. Evropské (Německo, Francie, Holandsko a Belgie) tvořily blok, který se orientoval progresivisticky, přičemž rozhodující vliv připadal francouzským biskupům, kteří byli po italských a amerických nepočetnější. Na čele francouzských koncilních otců stála skupina „demokratických“ kardinálů. Tři z nich podnikli v roce 1953 cestu do Říma, aby prosazovali záležitost „dělnických kněží“. K nejprogresivnějším patřil biskup Leon Artur Erchinger, který prosazoval spolupráci s německým episkopátem.

Středoevropské konference byly první, které sehrály zamýšlenou roli a spojily se s konferencemi z Latinské Amerika a afrických misijních zemí.

I když někteří zastávali názor, že Liénartův zásah v první den jednání se má připisovat Duchu Svatému, jednalo se ve skutečnosti o první veřejné vystoupení v rámci rozsáhlého plánu, který směřoval k tomu zabránit jmenování prelátů z řad kurie. Druhou ještě významnější částí tohoto plánu vytvořit spojení francouzských vůdců s vedoucími činiteli z latinské Ameriky Manuelem Larraínem a Helderem Camarou, kteří byli místopředsedy CELAM, rady latinskoamerických biskupských konferencí. (J. Vinatier, Le cardinal Liénart, s. 150n).

V horečné atmosféře bylo přijato 34 volebních listin, na kterých výrazně figurovala Střední Evropa. 16. října dosáhla progresivistická mašinerie na návrh kardinála Ruffiniho nadvládu a konec vlivu kurie na koncilu. 20. října při třetí generální kongregaci bylo oznámeno, že papež na návrh prezidia změnil volební systém, který v prvních dvou kolech vyžadoval původně absolutní většinu. 16 koncilních otců, kteří získali největší počet hlasů, měli pak být voleni do různých komisí.

Dalo se předvídat, jaký to bude mít důsledek. Výsledky velmi uspokojily progresivistické křídlo. Z jeho 109 kandidátů bylo zvoleno 79. Francouzko – německá vedou klika, kterou podpořil státní sekretariát, získala jasné vítězství. 28. října přinesl L´Espresso článek s titulem: Směr – nová teologie. Převažují otcové, kteří si přejí obnovu. Doprovázely ho fotografie Liénarta a Fringse, kteří byli označeni za „hrdiny koncilní obnovy“. V německo – francouzské koalici vystupovali v různých obměnách biskupové Suenens, Liénart, Alfrink, Montini, Lercaro, Frings, Döpfner, König. K nim se družili Léger a Bea jako jediný zástupce kurie a za východní církve Maximos IV.

Tento úspěch tak nadchl kardinály Suenense a Döpfnera, že šli za Svatým otcem a žádali, aby biskupové mohli nosit méně slavnostní oděv a aby byla vypuštěna mše před zasedáním, a tím se získalo více času na diskuzi. Toto přání podpořil kardinál Montini (pozdější Pavel VI.), kterého vyslanec Poswick označil za jednoho z mála italských kardinálů, který podporoval liberální křídlo koncilu. Ale Jan XXIII. tvrdě odmítl tento požadavek s poukazem, že koncil potřebuje více modlitby, než myšlení.

Mons. Boromeo, biskup z Pesara si postěžoval na ostré výroky zahraničních biskupů proti římské liturgii a její řeči a na lenost italských biskupů, kteří na to nijak nereagovali.


Podle: Roberto de Mattei, Das Zweite Vatikanische Konzil, KU 2011.