Menu


Co se chystá

V Římě se koná porada kardinálů a biskupů konzistoře k vyhodnocení dotazníkové akce k otázkám manželství. K této přílžitosti napsal vatikanista Sandro Magister:

Podzimní synod má na programu „pastorační výzvy v oblasti rodiny“. Mezi 31 otázkami dotazníku pět se týká druhého manželství rozvedených katolíků a jejich vyloučení z přijímání svátosti pokání a eucharistie.

Diskuze na toto téma je velice živá a veřejné mínění vytváří silný nátlak, aby rozvedení žijící v novém civilním manželství byli k svátostem připuštěni, a tento nátlak podporují nápadně i biskupové a kardinálové.

V katolické církvi dnes ovšem platí, že rozvedení mohou uzavřít nové manželství a přijímat svátosti jen v případě, že jejich první manželství bylo právní cestou v církvi anulováno.

Neplatnost manželství může být uznána z mnoha důvodů a církevní tribunály vycházejí vstříc i v obtížných případech. Tribunály však nemohou vyhovět v mnoha případech, ve kterých by měla být uznána neplatnost sňatku. Podle arcibiskupa, předchůdce Bergoglia v Buenos Aires, by se nulita měla týkat takřka poloviny manželství uzavřených v církvi „bez zralosti, ze sociálních důvodů a bez vědomí, že jde o celoživotní závazek“.

Velká část těchto manželství ani nebyla předložena církevnímu soudu. A nejen to, tyto soudy existují jen v některých zemích a chybí v rozsáhlých územích Afriky, Asie i samotné Latinské Ameriky. V některých oblastech prvotní evangelizace společnost ani nepřijala katolické pojetí monogamního nerozlučného manželství v důsledku přetrvávajících nestabilních svazků a mnohoženství.

Jak za této situace řešit nemožnost soudně rozhodnout o velkém množství druhých manželství?

Josef Ratzinger jako kardinál i jako papež nadhodil několikrát hypotézu připustit rozvedené osoby v novém svazku ke svátostem, pokud „dospějí ve svém svědomí k odůvodněnému přesvědčení o neplatnosti prvního manželství a pokud nemají možnost obrátit se na církevní soud.“ Upozornil však, že jde o velmi složitý problém, který je třeba prohloubit.

Mezitím se tato praxe ovšem velmi rozšířila a tito rozvedení a znovu sezdaní přistupují ke svátostem se souhlasem kněží a biskupů , někde dokonce s jejich doporučením, jak je tomu v diecézi Freiburg. Je to velké riziko přenechat všechno svědomí jednotlivce a zvětšovat tak propast mezi pojetím manželství, jak je představuje evangelium a praxe mnoha věřících katolíků.

Za této situace blížícího se synodu poskytuje papež prostor ke konfrontaci mezi různými, ne-li protichůdnými stanovisky a sám nechává problém otevřený.

Na jedné straně zveřejnil L´Osservatore Romano 23. října v sedmi jazycích notu prefekta Kongregace pro nauku víry Gerharda Müllera, který přísně trvá na „svatosti“ a nerozlučnosti manželství a odmítá „přizpůsobení duchu doby“, jakým by bylo připuštění sezdaných po rozvodu ke svátostem jen na základě jejich svědomí.

Na druhé straně papež nechal biskupy a kardinály, jako Reinharda Marxe nebo Rodrigeze Maradiagu, aby se veřejně vyjádřili proti Müllerovi ve prospěch zrušení takového zákazu sv. přijímání.

Je to však jediná cesta k řešení tohoto problému?

*

Giovanni Cereti, odborník na patristiku, který byl více než 30 let asistentem hnutí katolických rodin Equipes Notre-Dame, vydal v roce 1998 knihu: "Divorzio, nuove nozze e penitenza nella Chiesa primitiva" (Rozvod, nový sňatek a pokání v prvotní církvi).

Východiskem je 8. kánon nicejského koncilu z roku 325, jehož autoritu uznávali všichni křestané.

8. kánon říká: „Pokud jde o ty, kteří se nazývají „kataři“ a chtějí vstoupit do katolické církve, stanoví tento velký a svatý koncil, že musejí otevřeně prohlásit písemně, že přijímají nauku katolické církve: to znamená že přijímají společenství jak s těmi, kteří uzavřeli druhý sňatek, tak s těmi, kteří odpadli při pronásledování a pro které je stanovena lhůta a okolnosti pokání, takže budou poslušni rozhodnutí katolické a apoštolské církve.

„Kataři“, o kterých kánon hovoří, byli přívrženci antipapeže Novaciána. Byli velmi rigorózní, takže odmítali styk s rozvedenými, kteří uzavřeli cizoložné manželství, nebo projevili slabost při pronásledování, a to i poté, co podstoupili uložené pokání.

Jestliže od novaciánů církev požadovala, aby obnovili své styky s těmito kategoriemi osob, znamená to, že koncil zdůraznil moc církve odpouštět jakýkoliv hřích a přijmout do plného společenství i znovu sezdané po rozvodu i odpadlíky.

V otázce těch prvních žily pak v církvi vedle sebe dvě tendence, jedna rigorózní a druhá nakloněná k odpuštění. Římská církev se od druhého tisíciletí přidržovala rigorózní praxe.

Kardinál Müller píše v OR, že „v patristickém období rozvedení, kteří pak uzavřeli civilní sňatek, nebyli připuštěni ke svátostem ani po období pokání. Ale současně připouští, že se vyskytovaly velmi ojedinělé případy zvláštního pastoračního řešení.

Ratzinger napsal v roce 1998, že současné magisterium se opírá pouze o část patristické praxe, nikoliv však o celé dědictví antické církve. Ačkoliv církevní Otcové se jasně přidržovali principu nerozlučnosti manželství, někteří z nich tolerovali určitou pružnost v obtížných situacích. Na tomto základě východní církve zavedly později vedle principu „akribie“ tj. naprosté věrnosti zjevené pravdě, také princip „oikonomie“, jisté benevolence v případě druhých i třetích manželství rozvedených osob, vždy ve spojitosti s pokáním. Tuto praxi církev nikdy výslovně neodsoudila. Biskupský synod 1980 navrhl studovat takové případy na základě této tradice, aby se tak dal lépe průchod Božímu milosrdenství.

Na Západě se lhůta pokání postupně prodlužovala, až se stala trvalou, ale na Východě k tomu nedošlo.

Pokud by se rozšířila moc církve rozhřešovat také ty, kteří zrušili první manželství a vstoupili do nového svazku, „otevřela by se tím cesta pro větší zhodnocení svátosti pokání a k víře by se vrátili mnozí, kteří jsou nyní z církevního společenství vyloučeni.“

Pramen: www.chiesa.espressonline.it