Menu


Církev nežije z domněnek

Kardinál Oscar Maradiaga ve svém interview v Kölner Stadt-Anzeiger zpochybňuje hlavní téma exhortace Jana Pavla II. Familiaris Consortio, ani ne tak pokud jde o její obsah, který označuje jako „krásný“ - jako spíše pokud jde o platnost pro dnešní společnost. Podle Vašeho názoru má teto text ještě ústřední platnost v pastoraci rodiny v katolické církvi, nebo má být přizpůsoben „nové situaci“, ve které se ocitá tradiční rodina?

Stansiław Grygiel: Podle mého názoru v takových interview se projevují osobní názory lidí jakožto individuí a nikoliv jako svědectví, která vydávají pravdě svým jménem nebo jménem společenství, ve kterém žijí. Nauka církve není sbírka domněnek jednotlivých individuí, ale svědectví, které vydávají osoby spojené s touto církvi, v níž žijí v plné oddanosti pravdě, po které touží, kterou hledají a kterou očekávají. Tak zvaný svět žije naopak z domněnek. Uzavřen v jeskyni Platonova mýtu oddává se hypotézám a experimentálnímu ověřování jejich účinnosti. Církev ve své nauce nehledá působivost. Církev kráčí směrem k pravdě, a proto ve světě domněnek vítězí, i když je poražena; Církev kráčí ke Golgotě. Říct, že Familiaris consortio je krásné ve svém obsahu, ale neplatí pro současnou společnost, je soukromý názor, který je v protikladu k živému svědectví, které vydává církevní společenství osob den co den o pravdivosti manželství a rodiny. Domnívám se, že dnes žijeme ve zmatku konceptů a idejí. Krása pravdy, která je výsledkem svědectví společenství osob, je pro společnost vždy platná. Současně je ovšem také obtížná, někdy dokonce nebezpečná pro samotné svědky. Krása obsahu Sofoklovy Antigony je platná pro současnou společnost až potud, dokud ji komunistická cenzura nenapadne, protože ohrožuje totalitní režim. Krásu obsahu Familiaris consortio nelze přirovnávat k show-krásce, která hezkým tělem dělá reklamu různým produktům. Církevní nauka nenabízí na prodej žádný produkt. Představuje lidem Božího Syna, vtěleného a ukřižovaného, střed dějin a vesmíru. Přítomnost Krista ve společném svědectví křesťanů, tj. v nauce církve správně hodnotí i všechny nové situace, se kterými se střetává tradiční rodina. Domněnky, které provokují tyto nové situace, často jen zatemňují střed, kterým je Vykupitel světa, Zakladatel manželství a rodiny. Je to totiž jen On, kdo dále tvoří člověka a tvoří ho jako muže a ženu (srov. Gen 1, 27-28).

Právě proto manželství a rodina tvoří základní princip (arché) každé společnosti a každého státu. Ve čtvrté knize Platonových Zákonů čteme, že na manželství jakožto jediném prameni života ve státě musí být postaveny všechny zákony státu, aby nesešel na scestí. Není to věcí státu, aby určoval, jaké mohou nebo musí být manželství a rodiny, ale jsou to manželství a rodiny, které rozhodují o formě státu. Manželství a rodiny předcházejí stát. Stát nemůže bez manželství a rodin existovat, zatímco manželství a rodiny mohou existovat bez státu. Z toho vyplývá závěr, že stát musí upravit nové situace ve prospěch manželství a rodin a nikoliv naopak. Nemluvíme tu o tom, co má udělat církev.

Slyšíme z mnoha stran, že církev se nemůže vyhýbat tomu, aby řešila otázky dětí, které se rodí mimo manželství, problematiku gender, rozvodu, občanských sňatků, homosexuálních sňatků. Mnichovský arcibiskup Marx řekl, že církev musí nutně dát odpověď na tyto otázky. Není tu riziko, že pokud tak učiní, zeslabí nakonec rodinu jako základ společnosti a primární přirozenou formu?

G: Je přirozené, že církev se nemůže vyhnout řešení těchto otázek, které vzešly z nových situací. Musí se vždy přiblížit s úctou vlastní dobrému Samaritánovi k dětem narozeným mimo manželství, k rozvedeným, k homosexuálům. Ale právě povinná úcta k těmto osobám vyžaduje od církve, aby zůstala živým svědkem pravdy, na které se zakládá jejich identita. V tomto smyslu by církev člověka zradila, kdyby přizpůsobila své svědectví domněnkám, jakými se vyjadřují „nové situace“. Kardinál Marx má pravdu, když říká, že církev nutně musí dát odpověď na takové otázky; tato odpověď by však neměla být nic jiného, než zdůraznění přítomnosti Kristovy Osoby uprostřed nás, a nikoliv zaměňování anebo dokonce eliminování jeho vždy platných slov: „Jsi zdráv a více nehřeš, aby se ti nepřihodilo něco horšího." (Jan 5, 14) „Ani já tě neodsuzuji; jdi a už nehřeš." (Jan, 8,11)

Dobrý Samaritán, obraz církve, by se neujal člověka, kterému se stala nehoda, kdyby dělal, že nevidí jeho rány. Člověka činí svobodným pravda, nikoliv domněnky, které se pravdě vyhýbají. Polopravdy působí velký zmatek v hlavách lidí a zatemňují jejich zrak, činí ho hříčkou toho, co se zalíbilo očím, dobrého jídla a užitečných známostí (Gen 3,6). Takový člověk si nakonec o sobě myslí, že je Bůh. Nežije již ve skutečnosti, ale ve svých náhražkách, které si sám vytvořil. Náhražka může fungovat jako skutečnost, ale skutečností není. Ještě dnes se mi dělá špatně, když si vzpomenu na kávovou náhražku za okupace a za komunismu. Kdo nám dnes podstrkuje náhražky manželství a rodiny? Kdo by rád nahradil církev jakousi svou nevýraznou náhražkou, hezkou napohled, užitečnou jen pro mocné tohoto světa? Žádná náhražka církve nevede ke spáse.

Nedomníváte se, že pokud se stane rodina předmětem otevřené diskuze, vystavujeme se nebezpečí, že přijde na přetřes i svátostný charakter manželství?

G: JPII. vyzýval křesťany a všechny, kteří dychtí po pravdě, aby uvažovali, jaká byla rodina na počátku. Identitu manželství a rodiny můžeme poznat, když uvažujeme o jejím počátku, tj. když Bůh stvořil člověka jako muže a ženu. Rodinu pokládají za „patchwork“ jen ti, kteří vidí počátek stvoření svého i cizího bytí sami v sobě a chtěli by jíst z plodů, na které si vyhradil právo Bůh. Jen Bůh definoval identitu člověka, a tím i identitu manželství a rodiny. Pokud Boha není, všechno je dovoleno, říká Dostojevský. Ve společnostech bez Boha dovolují si mocní nebo tzv. většiny, určovat, za co je možno člověka pokládat a také jaké má být manželství a rodina.

Je úkolem křesťanů, aby se stali svědky jak dávné, tak současné pravdy o manželství a rodině. Taková diskuze se světem, která podává nesmlouvavé svědectví o pravdě, neriskuje posvátnou přirozenost manželství. Nesmlouvavý svědek pravdy může být přitom ovšem vystaven zesměšňování, pomlouvání, a jak napsal Platon, i smrti. Ale bez takového dialogu pravdy je společnost odsouzena, aby ztratila svou cestu a zahynula v temném pralese domněnek.


Autor: Matteo Matzuzzi ve Foglio quotidiano

Prof. Stanisław Grygiel je profesorem Lateránské univerzity v Římě