Menu


Bl. Marek z Aviana

Apoštol a obhájce Vídně


Blahoslavený Marek Cristofori se narodil 17. listopadu 1631 v italském Avianu (poblíž Udine) rodičům ze vznešeného rodu Marku Cristofori a Růženě Zanoni a při v místním dómu dostal jméno Karel Dominik. Prvního vzdělání se mu dostalo od jednoho místního učitele (preceptor) a ve 13 letech jej rodiče poslali na výchovu do jezuitského internátního gymnázia v italském městě Gorizia (kdysi rakouský Görz). Chlapec měl povahu bázlivou, avšak snivou, a tak jednoho dne během společné vycházky nenápadně zmizel a uprchl "obracet Turky na pravou víru". Po dvou dnech pěšího putování vyčerpán zabušil na bránu kapucínského kláštera v italském Capo d'Istria (kdysi rakouské Istrien), kde si po překonání vnitřní krize uvědomil, že je povolán k životu v kapucínském řádu a a 21. litopadu 1648 zahájil obláčkou noviciát v městě Coneglianu (poblíž Trevisa), které patří do Benátské provincie. Tam také následujícího roku složil řeholní sliby.

Z počátku musel překonávat některé těžkosti jako např., že ho představení nechtěli připustit ke studiu. Naštěstí jeho vnitřní velikost správně vytušil pozdější ministr generál Fortunato z Cadore, který mu otevřel cestu ke vzdělání. Dne 18. září 1655 byl pak br. Marek vysvěcen v Chioggi na kněze a zpočátku bázlivě začal apoštolsky působit jako lidový kazatel. V roce 1670 byl jmenován představeným kláštera v Bellunu a o dva roky později v Oderzu.

Tíha odpovědnosti však byla na překážku jeho hluboké touze po samotě a modlitbě, proto ho představení na jeho žádost přeložili do Padovy. Tam ve věku 45 let musel na příkaz představených přednést při jisté příležitosti bez přípravy oslavnou řeč před početným učeným posluchačstvem, a tato řeč se Božím řízením stala nejen divem výřečnosti, ale přímo prorockým znamením.

Počínaje tímto okamžikem se pro P. Marka začal velmi intenzivní život na cestách, které vedly nejen po území Benátska, ale i do Francie, Belgie, Holandska, Lucemburska, Německa, Švýcarska, Rakouska, Slovinska a také do Království Českého. Všude kam přišel, jej provázela stále rostoucí pověst divotvůrce. Jeho moc byla vychvalována početnými soukromými i diplomatickými relacemi, a všude jej očekávaly bezpočetné zástupy v čele s biskupy a světskými úředníky, které strhujícími slovy vyzýval, aby se obrátili k Bohu a litovali svých hříchů (zachovalo se také mnoho slavných postních kázání pronesených na různých místech Itálie). Marek na to vše reagoval tím, že nakolik to bylo možné, utíkal před poctami, a vedl velmi přísný a hluboce zbožný život.

Při svých modlitbách za potřebné a nemocné užíval zvláštní formuli požehnání, která se stala slavnou a byla mu příčinou mnoha nepříjemností ze strany církevních autorit.

Jakmile jeho pověst překročila hranice Itálie, začaly se stále množit žádosti jeho představeným i papeži od nejrůznějších vladařů, aby tento mimořádný apoštol zavítal do jejich země. Při první zahraniční mise v roce 1680 navštívil Tyrolsko, Bavorsko, Solnohradsko, a některá další rakouská města. Pak se odebral do Lince, kde jej očekával císař, u kterého se zdržel 15 dní, čímž započal přátelský vztah s Leopoldem I., který pozoruhodně ovlivnil dobový politický život. Císař, který se proslavil svým dlouhým panováním (47 let) a také složitostí své povahy, nalezl v tomto kapucínovi svého důvěrníka a rádce. Důkazem o tom je rozsáhlá korespondence mezi oběma muži. V souvislosti s tím vedl také rozsáhlou korespondenci s panovnickými rody a velvyslanci, s kardinály a ministry, s biskupy a řeholníky a také se společenstvím věřících, kteří jej vyhledávali.

Z Vídně se pak P. Marek přesunul do Neuburgu, kde vykonal jeden ze svých velkých zázraků. Po návratu do Benátek se následujícího jara vydal na další cestu, která jej tentokrát měla přes Francii zavést do Flander. Král Ludvík XIV. mu však pod byrokratickými záminkami z politických důvodů nedovolil jít přes Paříž a pojistil se tím, že jej ozbrojenou jednotkou nechal doprovodit na hranice. Když tedy skončil svou misi v Holandsku a Belgii, musel se P. Marek vrátit do Itálie přes Německo a Švýcarsko. Tam už jej čekala papežova žádost, aby vyhověl opakovaným prosbám španělského krále o návštěvu této země. V Janově nasedl na loď, ale plavbu snášel velmi špatně, a tak požádal o tranzitní vízum přes Jižní Francii. Ludvík XIV. je však ostentativně opět zamítl.

Dobové okolnosti pak P. Marka přivedly do Vídně, kde se začíná druhé období jeho života charakterizované bojem proti Turkům. Ti v té době postoupili až k Vídni a v roce 1683 zahájili jedno z nejdramatičtějších obléhání historie. Marek se veden horlivostí a také na doporučení papeže Inocence XI. odebral do císařského tábora, kde se mu podařilo překonat mnohé vzpurnosti, urovnat vzájemné neshody, a vlít do myslí vojáků, v čele s odvážným polským králem Janem III. Sobieským, nezlomnou důvěru v Boží pomoc. Pak už se P. Marek modlil na výšině Kahlenberg a před rozhodujícím zásahem se nabídl Bohu jako oběť za záchranu křesťanství. Výsledkem bylo to, že turecká vojska byla poražena a Vídeň byla osvobozena. Když o tom pak tento Boží služebník psal papeži, dosvědčil, že osvobození lze právem považovat za zázrak. Vítězství bylo tak přesvědčivé, že tenkrát bylo jistě možné pronásledovat nepřítele a osvobodit také jiná obsazená města, přetrvávající rivalita mezi knížaty to však překazila, což mělo nedozírné historické důsledky. P. Marek však i přesto pokračoval v plánech na pronásledování Turků a navrhoval dokonce i strategické plány.

Díky síle své vůle a s přispěním Božím mohl být proto svědkem i definitivní porážky islámu v Evropě při bitvách v Budapešti (1684-86) v Neuhäuselu (1685) u Moháče (1687) a u Bělehradu (1688) až po uzavření míru v městě Karlowitz (1689). Bylo to právě jeho zásluhou, že v roce 1684 vstoupilo do vojsk katolické Ligy také Benátsko a říkával, že kdyby byl mohl mluvit s Ludvíkem XIV., jistě by přesvědčil i jej. Když se skončily boje, Boží služebník se vrátil ke své neúnavné pastoraci: připomínal lidem hlas jejich svědomí, bojoval proti hříchu, vybízel k míru a jednotě mezi národy Evropy. Cítil jako své duchovní poslání usilovat o křesťanskou identitu evropského kontinentu. Ironií dějin zůstává, že při těchto snahách musel neustále prchat před úskoky oficiální politiky a podezřívavostí, kterou ho pronásledovali představitelé papežské diplomacie.

V roce 1699 se vydal na svou poslední cestu do Vídně. Tenkrát vyslovil tuto větu: "Jsem už u konce se silami... ale papež přikazuje". Byl postižen nádorem, který ho vysiloval. 25. července ulehl na lůžko a 13. srpna 1699 zbožně zemřel za přítomnosti císaře, Po slavnostním pohřbu nalezlo jeho tělo časný odpočinech po boku císařů v kapucínské kryptě ve Vídni.

Zachovalo se několik jeho asketických spisků, které v jeho době byly velmi rozšířeny. Na obrazech bývá většinou zachycován během kázání. Polský malíř Matejko jej na jednom obraze uchovávaném ve vatikánské obrazárně zobrazil na koni, za Janem Sobieským při triumfální jízdě po osvobození Vídně.

V roce 1891 byl zahájen diecézní proces blahořečení ve Vídni, a v r. 1901 v Benátkách. Oba byly uzavřeny v roce 1904. Apoštolský proces otevřel papež Pius X. v r. 1912 a ukončen byl ve Vídni a v Benátkách v roce 1920. V roce 1966 byla dokončena tzv. "Positio historica" a v roce 1990 byla podána žádost o přezkoumání hrdinského stupně jeho křesťanských ctností, který byl potvrzen dekretem z 6.7.1991. Dne 23.4.2002 byl pak vydán dekret o uznání pravosti posmrtného zázraku na jeho přímluvu, který byl poslední podmínkou v cestě k blahořečení.

P. Marek z Aviana strávil svůj život cestami po Evropě, kde všude přinášel poselství o Boží dobrotě a o Božím daru míru. Je to člověk skutečně "evropského rozměru", světec a vynikající symbol jednoty a spolupráce jaký potřebuje dnešní sjednocující se Evropa.

Zemřel 13. srpna 1699 ve Vídni za přítomnosti císaře.
Již nyní a ještě dříve než nadejde má poslední chvíle, vzdávám díky Božímu Majestátu za všechna dobrodiní, kterými zahrnul můj život: dobrodiní viditelná i neviditelná, tělesná i duchovní, a zvláště za znamenité milosti stvoření, vykoupení, povolání k víře a řeholnímu životu. Především pak děkuji Bohu za velkodušnost a trpělivost, kterou má ke mně, když mi dopřává čas, abych konal pokání a napravil se, ačkoli mi mohl vzít život již ve chvíli, kdy mne hřích ještě držel jako otroka ve svých poutech



http://www.kapucini.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=63:marekzaviana&catid=61&Itemid=140