Menu


Bílá neděle

Dominica in Albis

Bílá neděle je doslovem velikonoční oktávy. Tento den se konala poslední slavná společná bohoslužba novokřtěnců, i když se konala již bez jejich bílých šatů (post Albas depositas). Přicházeli do chrámu ve společném průvodu, proto se tato neděle u nás nazývá také Provodní. Je to také poslední neděle s určeným Statio, kterým je chrám sv. Pankráce, který jako čtrnáctiletý prolil svou krev za Krista. Je proto uctíván jako patron pokřtěných dětí. Mešní formulář si naposled všímá novokřtěnců a vytyčuje pro ně významný cíl: Eucharistii.

Introit je vyzývá slovy sv. Petra (1 Pet 2,2): Jako novorozené děti, aleluja, požadujte čisté duchovní mléko, aleluja. Znovuzrození mají udržovat svůj nadpřirozený život mateřským mlékem Církve, kterým je Nejsvětější Svátost: Plesejte Bohu, našemu Pomocníku, jásejte Bohu Jákobovu (Ž 80,2).

 Mešní Orace je loučením s velikonoční slavností: Uděl nám, prosíme, všemohoucí Bože, abychom po skončení velikonočních slavností s tvou štědrostí je natrvalo uchovali ve svých mravech a ve svém životě. Je to myšlenka sv. Augustina: v celém našem životě se musí trvale projevovat naše velikonoční znovuzrození, naše nadpřirozené vzkříšení a duchovní zmrtvýchvstání. Žijeme totiž jako zrození nikoliv z těla, ale z Boha. To je víra, jediná zbraň, která přemáhá svět, jak nám to v Epištole předkládá apoštol Jan (1 Jan 5, 4 – 10): Kdo věří v Syna Božího, má v sobě Boží svědectví. Kdo nevěří Bohu, učinil z něho lháře, neboť neuvěřil svědectví, které Bůh vydal o svém Synu.

Žít tímto nadpřirozeným životem není pro nás těžké, protože jsme ve křtu obdrželi potřebné milosti a dále je získáváme v dalších svátostných zdrojích, zvláště v Nejsvětější Svátosti. To je vítězná moc naší víry, Božího daru, který znamená, že jsme se stali Božími syny. Naše víra se opírá o trojí nezlomné svědectví. Těmi svědky jsou Otec, Slovo a Duch Svatý. Ono svědectví „vody“ , o kterém mluví Apoštol, je Otcův hlas, který svědčil při Ježíšově křtu v Jordánu; svědectví „krve“ podává sám Boží Syn na kříži přesně tak, jak to předpovídá celý Starý zákon. Svědectví Ducha jsou slavné Letnice, které předaly Apoštolům a celé Církvi všechny potřebné nebeské dary a milosti. Všechny tři božské Osoby se tedy projevují jednotným a neochvějným svědectvím.

Toto svědectví nám bylo podáno, aby lidstvo uvěřilo ve Vykupitele. Kdo věří, má toto svědectví v sobě a je jeho povinností svědčit o něm dále svým životem.

O této víře nás poučuje i Evangelium (Mt 28, 8n). Jak říká sv. Řehoř Veliký, Tomášova nevěra nám prospěla více než víra Marie Magdaleny. Apoštol Tomáš si přál dospět k víře stejně jako jeho druhové před týdnem. Ježíšova slova: Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili, jsou adresována nám, je v nich útěcha pro všechna další pokolení.

Obě svatá čtení nám tak zdůrazňují nenahraditelný duchovní poklad, jakého se nám dostává ve víře. Vyjadřuje to krásně Secreta: Přijmi, Pane, dary jásající Církve a když jsi nám poskytl příčinu tak velkého veselí, dej nám také zakusit ovoce věčné radosti.

Svaté přijímání je ustanovení, které je trvalou ochranou našeho znovuzrození, je lékem proti naší slabosti a posilou k vytrvalosti: Prosíme, Pane Bože náš, abys tajemství, která jsi ustanovil jako ochranu našeho znovuzrození, učinil pro nás nyní i v budoucnosti lékem.

Liturgie končící velikonoční oktávy byla dlouhou a velkou liturgickou velepísní víry, lásky a vděčnosti.

Konkrétní a nejdůležitější setkání s Božím milosrdenstvím  nám přibližuje tento vzcný zpovědník:

P. Felice Capello byl známý profesor na Gregoriáně. Po skončení přednášek trávil dlouhé hodiny ve zpovědnici v chrámu svatého Ignáce. Lidé stáli v dlouhých řadách, aby se mohli vyzpovídat u tohoto nenápadného kněze z Dolomit, známého jako „zpovědník Říma“.