Menu


6. listopadu 2014

 »A tak Ježíš, když přicházel na svět, řekl: „...Tady jsem, abych plnil, Bože, tvou vůli“ (Žid 10, 10, 5.7)«. Málo se zabýváme tímto nesmírným tajemstvím, ačkoliv je pro nás rozhodující dvojím způsobem: Jedině skrze tuto svou poslušnost až k smrti na kříži nám vrátil Syn Boží dědická práva Božích dětí a jedině důsledným následováním jeho poslušnosti se můžeme stát hodni těchto práv.

Není to tedy tajemství, které postačí vzít jednou na vědomí jako jednu z mnoha pravd, které jsou obsahem našeho náboženství. Toto tajemství je závaznou směrnicí pro každý náš krok, tak jak bylo závaznou směrnicí pro každý krok toho, který sestoupil z nebe, ne aby konal vůli svou, ale vůli Toho, který ho poslal (Jan 6, 38).

Nekonat vůli svou, ale podřídit ji vůli druhého patří k tomu nejobtížnějšímu, s čím se v životě setkáváme. Byl to také kámen úrazu, na kterém ztroskotal již první člověk na samém počátku lidských dějin. Učinil tak na radu bytosti, která svým osobním programem učinila přesný opak onoho záměru, s jakým Syn Boží sestoupil z nebe. Její stěžejní heslo zní: „Non serviam! Mým nejvyšším pánem je moje vlastní vůle“.

Učinit programem své svobodné vůle, že se této vůle vzdávám odevzdávám ji Bohu, mohlo by se jevit jako nepřijatelná degradace vlastní důstojnosti, kdyby zde nebyla skutečnost, že ani ten nejlepší a nejdokonalejší záměr mé vlastní lidské vůle se nikdy nemůže ani v nejmenším rovnat tomu, co je vždy a všude obsahem a smyslem Vůle nejvyšší, nejmoudřejší a nejsvětější. Naopak: náš Stvořitel a Otec nám dává zcela nezaslouženou jedinečnou možnost chtít a konat to, co nekonečně přesahuje možnosti naší lidské vůle: konat skutky hodné Boha.

Tím se však současně ocitáme znovu a znovu před závažným dilematem: zda dát přednost své vůli, která se nám jeví zpravidla jako jedinečná a nadmíru slibná, anebo vůli Boha, kterou lidský rozum naopak často nechápe a která nám může připadat dokonce nepříjemná a obtížná. Pak je ovšem vystavena zkoušce opravdovost a hloubka naší víry a naší bezmezné důvěry v Boha, jeho nekonečnou moudrost, dobrotu a prozřetelnost. Proto si Had v ráji dal záležet na tom, aby v očích prvních lidí zkompromitoval tuto Boží věrohodnost, a tak skutečně dosáhl svého.

Všechny tyto naše volby včetně podrobné a nesmlouvavé registrace jejich důsledků jsou dokonale „registrovány“ a budou nám všechny do jedné jednou s neobyčejnou názorností a věrohodností reprodukovány. Notabene, takový realistický a nezkreslený pohled na sebemenší hřích a jeho následky je tak šokující, že sám o sobě postačí, aby způsobil původci nevýslovná a nesnesitelná muka.

Tlumočníkem Otcovy vůle pro Božího Syna byl Duch Svatý. Na toto jeho vedení byl Ježíš nesmírně žárlivý a za rouhání židovských předáků proti božskému Vůdci vyhlásil ten nejvyšší trest: prohlásil je za neodpustitelné. Rouhali se tím, že toto božské vedení, nejvzácnější Otcův dar, připisovali zlému duchu. Charakter rouhání může mít také opačná záměna: když je Duchu Svatému připisováno něco, co ve skutečnosti pochází od Zlého. Na hlas Ducha Svatého je třeba být velmi vnímavý a dávat velmi dobrý pozor, aby se nestalo, že nás pro naši opovážlivou přezíravost přenechá, abychom si žili podle svých nápadů se všemi nedozírnými důsledky. To se netýká jen jednotlivců, ale i odpovědných činitelů a úřadů uvnitř církve.

Jestliže pak Bůh dopustí, aby v důsledku nedbání Božího hlasu Satan mohl proniknout až do nitra církve, co může si tento Nepřítel připravit za lepší mimikry než se skrývat za postavou „svatého papeže“? V takovém převleku má dveře všude dokořán a budou se ho dokonce horlivě zastávat celé zástupy zbožných věřících. Zanechá-li za sebou také svůj dým, pak je to už jen jeho výsměch a vizitka po jeho úspěšném působení.

Giuseppe Roncalli trávil celá léta před svým pontifikátem ve společnosti zednářů. Byl jimi, jejich řečmi a vizemi tak nadšen, že si nechal nasadit kardinálský biret nikoliv od papeže, ale v jejich společnosti přímo od jednoho z nich (viz). Sotva tři měsíce po své volbě na Petrův stolec vyrukoval nedočkavě s plánem uspořádat takový „malý koncil“. Šlo ve skutečnosti o to, otočit co nejdříve chod církve směrem k oněm humanistickým ideálům nového lidstva, jakými ho nadchli jeho masonští učitelé.

Před tímto tak osudovým rozhodnutím měl Jan XXIII. na dosah hlas a radu Ducha Svatého. Na výstrahu od samotné Matky Boží z Fatimy odpověděl, že se ho to netýká. K svatému Božímu služebníkovi v San Giovanni Rotondo, který mu byl dobře znám jako posel Boží prozřetelnosti a nástroj lásky a milosrdenství, poslal nikoliv prosbu o radu, ale kardinála – trýznitele.

Připisovat Duchu Svatému koncil vzešlý ze zednářské inspirace a záměrů a postavený na modernistické teologii bludařů jako byl Karel Rahner či Theilhard de Chardin, koncil, jehož „nová plodná pastorace“ deformuje víru, podvádí věřící, decimuje semináře, kláštery a vyprazdňuje kostely, je nehorázná urážka třetí božské Osoby stejně jako rouhavá řeč farizeů. Ještě větším rouháním je nazývat bludy a rozkoly „rozmanitostí“, která má být dílem Ducha Svatého. Tito hlasatelé jsou studny bez vody, mraky hnané vichřicí, vedou naduté a jalové řeči, slibují svobodu a sami jsou otroky zkázy, vracejí se k vlastním zvratkům. (2Pt 2, 17n) .

Odchovanci „koncilního ducha“ znesvětili církev nejhanebnějšími pohoršeními. Nastolili ducha laxnosti, pohodlí, svatokrádeží a sekularizace, ducha lži, který v současnosti dozrál až k záměrům rafinovaně podkopávat Boží přikázání. Dosavadní oficiální církev byla přestavěna na falešnou církev. Přesně toto je obsahem opakovaného varování Panny Marie.

Ať si někdo zkusí představit, jaký byl úžas a děs „dobrého papeže“, když spatřil bez příkras všechnu tu spoušť vzešlou z jeho díla. O hlubokém úpadku a zaslepenosti církve vypovídá vlastně i všechna jeho posmrtná sláva. Tak bychom mohli pokračovat v odhalování i jeho nástupců.

Satanovo dílo je zrůdné v tom, jak je pečlivě zabaleno do svatého závoje. Koho by to napadlo, že ve skutečnosti se má všechno zcela jinak, než jak to na první pohled vypadá? A to je teprve začátek a příprava na skutečný příchod Antikrista. Je svrchovaný čas, abychom si protřeli zrak a přestali strkat hlavu do písku. Dokud nemáme odvahu vzít na vědomí, v jaké situaci se ocitáme, jsme ve skutečnosti bezmocní a stáváme se hříčkou pro Nepřítele.

Jsou věřící i kněží, kteří se cítí velmi pohoršeni a pobouřeni, když se k nim dostanou takové zprávy. Drazí přátelé, toto není hlas, který mluví proti vám. Toto je nabídka a příležitost včasného probuzení. Jestliže se náležitě včas nepřipravíme, jsme vystaveni velkému nebezpečí, že se v hodinu navštívení a v hrůze, že se nám celá stavba naší víry hroutí, vzbouříme proti Bohu.

Věřme jen tomu, co katolická církev vždy učila a věřila. Nedejte se nikým svést k žádnému ekumenismu! Je to velká a zrádná ďáblova lež!

Nespřahujte se již s nevěřícími. Jaká je účast spravedlnosti s nepravostí? Jaké společenství světla se tmou? Jaká shoda Krista s Belialem? Jaký podíl věřícího s nevěřícím? Jaké spojení Božího chrámu s modlami?

Vy jste přece chrám živého Boha! Proto vyjděte z jejich společnosti a oddělte se, praví Pán, a nedotýkejte se ničeho nečistého! Potom vás přijmu za svoje, budu vaším otcem a vy budete mými syny a dcerami (2 Kor, 6, 11-18).

                                                                                                                         -lš-