Menu


6. března 2014

Motto: Svou Církev ustanovil Ježíš Kritus k tomu, aby nejen hlásala jeho slovo, ale také ustavičně přinášela Otci  smírnou Oběť za hříchy světa. Jestiže v tom selhává, vystavuje svět  smrtelnému nebezpečí.

 

P. František Kunetka ve své profesorské přednášce na teologické fakultě v Olomouci mimo jiné zdůvodňoval, proč je obtížné a vlastně nemožné vrátit se k tradiční tisícileté liturgii. Nutnost změny liturgie zdůvodňuje pan profesor změnou víry. To je jedna z mála pravd, které pronesl. Ostatně máme na to konkrétní historické příklady staré 500 let.

Liturgie je totiž konkrétní forma, jakou víra odpovídá Bohu na jeho zjevení. Bůh, teologie, víra a liturgie jsou spojené nádoby. Život podle víry i samotné projevy bohopocty nesou s sebou určité nároky a požadavky. Není to fenomén jen 20. století, že existují lidé, kteří si hledají způsob, jak se jich zbavit. I v době, kdy byly kostely zcela plné, existovali potenciální nevěřící, kteří postávali vzadu pod kůrem a před kostelem, a využívali příležitosti, jak se vyhnout požadavkům bohopocty. Ale o projevu hromadné nespokojenosti s liturgií ani v době bezprostředně před koncilem nemůže být řeči.

U nás to bylo právě období velkého ateistického útlaku. Konkrétně v roce 1952, v době velkých proticírkevních procesů věřící „nemírně oceňovali Nejsvětější Oběť a toužili po dokonalém spojení s obětujícím knězem“ (M. Schaller, OSB Předmluva k Římskému misálu). Rychle rozebrané čtvrté vydání Římského misálu pro věřící si vyžádalo páté vydání v počtu 20 000 kusů. Jeden kus stál 260 Kčs, což byla tehdy čtvrtina mé měsíční mzdy.

Požadavek přebudovat katolickou liturgii nevzešel z lidu, ale byli to nespokojení reformátoři stýkající se vytrvale s luterány, kteří přišli s teorií, že dosavadní víra a s ní i liturgie už neodpovídá situaci moderní společnosti a současného člověka, a začali se ohlížet po pohodlnější teologii, což ve skutečnosti znamená hledání nového Boha.

Není to však troufalost předpokládat, že existuje Bůh, jehož obraz nápadně překoná obraz Boha, jak ho dosud známe? Pokud se vyskytuje někdo, kdo tvrdí, že má lepší obraz Boha, než jaký platí v církvi dva tisíce let, pak by to mohla být jen nějaká skrytá, zvláště zasvěcená a osvícená elita, která se dopracovala poznání běžným smrtelníkům nedostupného.

Ač je to k nevíře, tato zvláštní elita skutečně navázala kontakty s církevní elitou a přišla s nabídkou Boha, jaká tu ještě nebyla. Boha, který s sebou nenese žádný z oněch rysů a fenoménů, které především od doby osvícenství tolik lidí odradily. Boha, který nepřikazuje ani nehrozí, v jehož jasu se rozplývají a zcela proměňují a rozmělňují všechny dosavadní kontrasty, konflikty, rozpory, rozdělení, rozbroje a nesmiřitelnosti. Boha, který do své náruče přijímá všechny a všechno. S takovým novým obrazem Boha získává církev i nový lichotivý a utopický, ale přitažlivý obraz sama o sobě.

Ve skutečnosti všechno toto dosud skryté poznání zase tak nové není. Všechny bludy známé od samého začátku církevních dějin mají stejné kořeny: byly to první pokusy uplatnit v křesťanství prvky prastarého židovsko-kabalistického paradigmatu. To, co tehdy neuspělo a co církev právem odsoudila jako blud, neskončilo někde v propadlišti, ale jakoby čekalo na novou příležitost a tato příležitost skutečně nastala. Staré bludy se opět vrátily, ale v nové, jiné, globální a osvobozující podobě: nepravda, spor, všechny dřívější i současné bludy jsou představeny jako rozličné podoby stejné skutečnosti, vyžadující jen hlubší, velkorysejší a nejednostranný pohled na bohatost různosti, která je přechodnou fází na cestě ke konečné jednotě ve splynutí a sjednocení s Bohem. Proč jsme toto paradigma dosud nepoznali a nepřijali? Byli jsme údajně zkostnatělí, příliš úzkoprsí, netolerantní k tomu, co je jiné, pesimisticky uzavření a neústupně sebevědomí. Za cenu, že se vzdáme svého dosavadního monopolu na pravdu, nám bylo nabídnuto velkorysé paradigma, dosud vyhrazené jen vyvoleným, zasvěceným do pravého poznání zbaveného pout a omezujících dogmatických schémat, která bránila správnému vidění světa. (paradigma = vzor, model, obraz)

Paradox a léčka je v tom, že neúplné a zbavené své zcela podstatné složky je právě ono nové iluzorně úplnější vidění. Nové „ideální“ paradigma se proto jeví v tak překvapivém světle, protože je z něho zcela vyretušován Boží Nepřítel a všechny jeho jedovaté plody jsou prezentovány v tom nejlákavější balení a osvětlení.

Abychom mluvili konkrétně: všechna náboženství a kulty, i Bohu nejodpornější sekty vystupují v novém přestrojení v tak příznivém světle a za doprovodu tak podmanivého a optimistického opojení, že i sekty svobodného zednářství se mohou vydávat za dar nebes a důstojní preláti svaté římské církve jsou vidinou zaslíbené iluzorní jednoty nového věku tak okouzleni, že jsou ochotni zcela přehlédnout, kdo je jejich zakladatelem a kdo je bude žádat o klanění, jako o ně žádal na poušti Božího Syna. Zcela si zaměnili oslňující ďáblovu říši s Božím královstvím. To je ono osidlo ekumenismu, do kterého se lapila církev i se svým koncilem a docela přitom přehlédla, že tím dala své síly k dispozici židovsko - mesiánskému plánu synagogy satanovy na opanování světa.

Elitní zasvěcení teologové přioděli pohotově svou novou teologii do takové podoby, aby byla stravitelná i pro největší koncilní shromáždění a mohla tak být v církvi oficiálně povýšena na jedině platnou a slavnostně prosazenou. Využili přitom Goebbelsovy zkušenosti, že když je lež dostatečně velká, nikoho ani nenapadne, že je to lež. Do církve proniklo nové pojmosloví, stará lež se změnila v přitažlivý pojem: církev si osvojuje revoluční výdobytky svoboda, rovnost, bratrství, humanita, rozvoj, demokracie, pokrok. Jsou to všechno dosud neprovedené důsledné aplikace dřívějších bezbožeckých revolucí uvnitř samotné církve. Teprve pod jejich zorným úhlem však pochopíme, odkud se vzaly všechny ty dnešní nové fenomény jako kolegialita, laicizace, desakralizace a feminizace liturgie, degradace kněžského stavu, ekumenická mánie včetně Assisi, barbarské přestavby chrámů, liberalismus a nekázeň, relativismus, všechna svévole...

Hned na samém začátku koncilu došlo k něčemu, co bychom mohli přirovnat k našemu únorovému puči. Všechny připravené dokumenty byly jedním mávnutím smeteny ze stolu a nastoleny jiné připravené podle nové víry. Že k tomu papež mlčel? I on musel být poslušný těch, kteří ve skutečnosti podle svého plánu všechno nastrojili a řídí a kterým vděčil za svůj papežský stolec.

Pročtěte si, prosím, pozorně na těchto stránkách neprávem opomíjené zprávy nezávislého historika o tom, co se na koncilu skutečně dělo. Pokud jde o novou mešní liturgii, zjistíte, že vznikla sice v souvislosti s koncilem, ale vznikla prakticky mimo koncil a neodpovídá ani tomu, co bylo koncilu dodatečně předloženo jako zdůvodnění požadovaných změn. Připomeňme si, že papež Roncalli ještě těsně před koncilem promulgoval nový misál (ten se dnes oficiálně používá), proto na další změny nepomýšlel.

Proč Pavel VI. usiloval o další zcela nový misál, to vůbec nemohl veřejně přiznat. Novou liturgii si za přispění protestantských poradců vypěstoval sám a mimo koncil, a to nikoliv proto, aby se tak podpořila „aktivní účast“ věřících, ale aby se umožnila bezproblémová spoluúčast protestantů, kteří ji také z toho důvodu nejvíce uvítali. Narazil pak ovšem na oprávněné námitky a musel v lecčems slevit, ale podstata zůstala jakožto Novus Ordo. (stejný název má zednářská ústava)

Nová podoba mešní liturgie se nejdříve setkala s odporem věřících, ale jak postupně vymírali a jak se dále přitom záměrně šířila laxnost, pohodlnost a subjektivismus ve víře, nová mše se nakonec pro svou „lacinost“ zalíbila povrchním, v tomto duchu cílevědomě formovaným kněžím i věřícím. Dostala oficiální zdůvodnění „změnou víry“, kterou přináší nová doba. Že se nejedná o malou změnu, svědčí např. některé kostely, na kterých není poznat, že patří katolické církvi.

Je třeba se ptát, kdo nás k takové změně víry oprávnil. I když všichni sborově odpoví „koncil“, otázka zůstává otázkou: Kdo k tomu oprávnil koncil? Svatý Pavel má na to jednoznačnou odpověď: „Kdyby přišel anděl z nebe, a učil něčemu jinému než my, budiž proklet“. A když už jsme u koncilu, kdo sem vnesl onu novou víru, novou eklesiologii a nejvíce zasloužil o její prosazení? Byli to lidé v pověsti svatosti aspirující na titul učitelů církve? Za všechny můžeme jmenovat především jezuitu a hlavního redaktora Karla Rahnera, který si během koncilu jezdil pro duchovní podněty ke své milence do Rocca di Papa, nebo Theilhard de Chardin, jehož spisy byly těsně před koncilem církevně odsouzeny, a s nimi tým církevních zednářů jako kardinál Suenens, Bugnini, Casaroli a spol.

Žádná změna společenské situace ani vznik nových „pokrokových“ světových názorů nemůže být důvodem ke změně víry. Lidé všech dob pokládali své smýšlení a názory za nejlepší a pokrokové. Pro zcela rozdílná společenská prostředí, do kterých apoštolové po seslání Ducha Svatého podle Pánova příkazu vyrazili jako hlasatelé, neměli žádné odlišné teologie, neměli zvláštní víru pro Židy, zvláštní pro Římany, jinou pro Peršany, Egypťany atd. Měli jedno jediné evangelium, které nepřizpůsobovalo křesťanskou víru národům, ale národy proměňovalo v duchu jediné víry. Když narazili v Japonsku misionáři na katolíky, kteří po staletí neviděli kněze, našli u nich stejnou víru, jakou sami vyznávali. Ve všech zemích, které přijaly evangelium, se společenská situace dále historicky vyvíjela, ale to nebylo důvodem pro změnu víry a kultu.

Proto také kdykoliv někdo vystoupil se změněnou vírou, protože se mu zdálo, že by lépe vyhovovala, dostalo se jemu i jeho souvěrcům odsouzení jakožto heretikům. To byl také hlavní důvod, proč se konaly koncily. Dlouho to byly spíše menšiny, až přišla reformace, která pobláznila a strhla na svou stranu polovinu Evropy. A dlouhodobý vliv této už nikoliv menšiny dokázal za pět století pod vedením Satana způsobit, že církev uspořádala koncil nikoliv jako rozhodný zákrok proti bludům, ale naopak jako nástup pro jejich rafinované nastolení. Předefinovala svou podstatu, a tak zradila a opustila sama sebe, a protože tak učinila spolu s celým svým mocenským a správním aparátem, konejší se falešnou jistotou, že dosavadní cestu pravdy opustila spolu s ní i sama pravda, a tak vyzbrojena silnými růžovými brýlemi zcela se přestala ohlížet, co za sebou zanechává.

Chcete namítnout, že papežové koncilu bude církev svatořečit? Tím jen doloží svou jednomyslnost se zednáři, kteří ji v tomto „svatořečení“ dávno předběhli. Nemělo to být pro ni dostatečnou překážkou a výstrahou?

Kdyby milosrdný Bůh nebyl také všemohoucí, byli bychom ztraceni. Ale kde se rozmnožil hřích, tam se ještě v daleko větší míře může ukázat Boží milost. A čím více se bude muset uplatnit a projevit Boží milost, tím více lidí bude přivedeno k vděčnosti a budou oslavovat Boha. Projevem jeho milosrdenství však není jen nějaká shovívavost, ale také radikální očista, o které mluví Písmo i proroci. Zatím padají lidé do pekla jak podzimní listí.

Je ještě možné zadržet Boží spravedlivou ruku, když jsme zanedbali všechny výstrahy a nabízená opatření? Máme ještě naději, že pokorné modlitby a kající skutky maličkých dosáhnou od Boha té milosti, aby církev povstala ze své kocoviny, anulovala s velkou lítostí onu zmýlenou výhybku z 60. let, všichni církevní „zasvěcenci“ veřejně přiznali a vyznali své viny a odešli na poušť, aby do konce života konali pokání za způsobené zlo?

Pane Ježíši, odpusť nám naše hříchy, uchraň nás pekelného ohně, prosíme především za ty, kteří tvého milosrdenství nejvíce potřebují!


Odkazy: