Menu


Papežové Fatimy

Papež žádal, Maria odpověděla

Fatimské zjevení mohlo znovu výrazně probudit víru křesťanského lidu. Zpočátku byl příliv poutníků větší než svého času v Lurdech, a to i přes stížený přístup. Ale ze strany církve takový živý zájem scházel. Od počátku bylo jasné, že poselství obsahuje tajemství. Starosta, zednář, projevoval o obsah zjevení mnohem větší zájem. Když se mu nepodařilo získat je od Lucie, zavedl ji k faráři P. Ferreirovi, aby je od ní vymohl. Lucie však odpověděla: „Tajemství jsem opravdu obdržela, ale nesmím je zjevit. Jestli je opravdu chcete znát, půjdu se zeptat Paní, a pokud to dovolí, tak vám je sdělím“. Starosta použil dokonce násilí a vyhrožování. Civilní úřady však chtěly tajemství využít proti církvi. Církevní úřady je mohly získat a poznat tak „laskavou péči Matky Boží k těm, kteří se k ní obracejí s prosbou o její přímluvu“, jak napsal papež, ale nestalo se tak. Proč?

Portugalské pastýře opakovaně obviňovala zednářská vláda, že svými pobožnostmi „rozvracejí lid“, a činila na ně nátlak. Byl to důvod, proč se Vatikán choval tak rezervovaně? Benedikt XV. byl zřejmě o zjevení informován od samého začátku. Ale potíže schválit zjevení souviselo s vyjednáváním Vatikánu s portugalskou vládou. Nový diecézní biskup, kterého Benedikt XV. jmenoval v roce 1920, zahájil proces schválení v květnu 1922. K oficiálnímu uznání v Římě došlo až v roce 1930, třináct let po velkém zázraku, „který všichni mohli vidět, aby uvěřili“. V roce 1922 Benedikt znovu odsoudil modernismus, ale pouze slovy. Blahořečení národního portugalského hrdiny Nuno Alvareze podpořilo normalizaci vztahů, ale 13. května 1920 poslala přesto vláda do Cova da Iria vojsko, aby zabránila poutníkům v přístupu, ale ti setrvali na kolenou v modlitbě růžence. Lisabonský patriarcha pokládal za nevhodné šířit fatimskou zbožnost. Byla to doba, kdy zcela sekulární humanismus začal vytlačovat křesťanství a zhoršovat vztahy mezi náboženstvím a politikou. Socialismus vystupoval jako sociální náboženství, které má nahradit křesťanství. Populistickou „křesťanskou“ organizaci „Sillon“, kterou Pius X. zakázal, Benedikt opět povolil. Mír, který začal v roce 1918, byl ve skutečnosti falešným mírem, který vedl nakonec k válce horší, než byla předchozí. Tak se klérus i věřící ocitali před smutnou skutečností, že díla víry upadají a naopak roste moc nepřátel. Žádost Pany Marie zůstávala nevyslyšena a to pokračovalo i nadále. Jen částečně jí vyhověl Pius XII., ale zcela ji ignoroval II. vatikánský koncil. U Pavla VI. místo důvěry v Matku Boží hrál hlavní roli ekumenismus a víra v OSN. Bylo velkou chybou, že Benedikt XV. nerozeznal mimořádný projev Boží vůle skrze Pannu Marii hned v roce 1917. Mír byl budován na základech skrz naskrz nekřesťanských a zednáři šířili vidinu nového člověka, který svůj osud vezme do svých rukou. Papežovo mlčení ovlivňoval podle historika Gianni Vannoniho hlavně státní sekretář Gasparri, podobně jako Rampolla, a to v duchu a vůni lóže. Byl to právě pontifikát Benedikta XV., kdy došlo ke klíčovým událostem století: k mariánskému zjevení a propuknutí ruské revoluce, která si pak vyžádala miliony obětí. Je překvapující, že ačkoliv se zjevení událo na prosbu papeže, v jeho dokumentech není o nich zmínky. Naopak, jako bolestná a hrozivá výtka zaznívají slova, která Pán sdělil Lucii: „Řekni mým služebníkům, že tak jako následovali příklad francouzského krále při uskutečnění mého požadavku, tak ho budou následovat i v jeho nemilosti.“Od té doby promlouvají fakta: jestliže lidé mlčí, kameny volají. Padá tato odpovědnost na Benedikta XV.? Jak je zřejmé, od té doby je křesťanství infiltrováno zhoubným revizionismem, ztrácí se křesťanský smysl dějin, do centra se dostává člověk a připravuje se půda pro šíření bludů z Ruska. K úkolu tohoto pontifikátu patřilo udržet křesťanský řád bez vlivů bludů a utopií moderní doby. K tomu však byla potřebná pomoc z nebe, aby se církev vyhnula nesmírným nástrahám, které se jí pak v II. vatikánském koncilu stanou osudné.

Pius XI., papež, kterého Maria předpověděla

Viděli jsme, že 13. června 1917 uprostřed světové války Panna Maria varovala před hrozbou další, horší války a jmenovala přitom Pia XI.

Válka skončí, ale jestliže lidé nepřestanou urážet Boha, za vlády Pia XI. začne jiná, horší ….pokud vyslyší mé žádosti, Rusko se obrátí a bude mír, jestliže ne, rozšíří ve světě své bludy a pronásledování církve....

V roce 1917 ještě Pius XI. neexistoval a Lucie řekla v roce 1946 P. Jongenovi, že tehdy ani nevěděla, zda se jedná o krále nebo o papeže. Pontifikát Pia XI. je jediný, který je ve fatimských zjeveních jmenován, a je to pontifikát dvou událostí, které podmínily naši epochu. Prorocká slova o ranách, které měly postihnout naši generaci, ve vztahují k zvláštním momentům: k „bludům šířeným z Ruska“, tedy k ruské komunistické revoluci, a směřují k likvidaci katolického papeže a jeho věrného doprovodu. Tato slova v sobě obsahují poukaz na církevní zaslepenost vůči těmto nebezpečím. Maria oznámila celosvětové rány, ale zůstala oslyšena. V roce 1917 bylo obojí nebezpečí, vnitřní i vnější ještě temné, neznámé, jako bylo neznámé jméno Pa XI. Za jeho „vlády“, když se rozšíří komunismus, vrátí se Maria se svými požadavky, aby mohla chránit církev, jak to oznámila v roce 1917, a nabídne opravdový lék proti této zkáze papeži, kterého k tomu cíli připravila.

Mons Achille Ratti, budoucí papež Pius XI., znal dobře „bludy šířící se z Ruska“. V roce 1918 byl prefektem vatikánské knihovny a Benedikt XV. ho uvolnil z této funkce a historicko – literárního studia a poslal ho jako apoštolského vizitátora do Polska, Litvy a Ruska, do zemí kde poznal z blízka onu tragédii, i když mu do těchto míst nebylo dovoleno vstoupit. Z toho je možno poznat, jaké byly záměry Boží Prozřetelnosti, když budoucí papež mohl zblízka poznat těžké světové problémy při diplomatických úkolech, které měl splnit. Benedikt XV. totiž otevřel politiku konkordátů a věděl, že Mons. Ratti je otevřen vůči demokratickým myšlenkám, takže je může realizovat. Bylo zapotřebí jednat s různými vládami o bodech, které zahrnovaly možné obtíže s cílem, zajistit pro Vatikán zprostředkující pozici při obnově stability ve světě, obtíženém konflikty. V roce 1919 byl Achille Ratti vyslán jako nuncius do Varšavy, kde získal biskupské svěcení jako titulární biskup Lepanta. Tohoto obřadu se účastnil prezident Paderewski a polská vláda se svým předsedou maršálem Piłsudskim. Nový nuncius zprostředkoval uzavření dohod Vatikánu ve Finsku, Litvě, Lotyšsku a Gruzii. V létě prožil Ratti ve Varšavě málo známou epizodu, která nám ukazuje, jak ho Prozřetelnost zapojovala do Božích plánů v dějinách 20. století.

Ukrajina, která se vymanila z rakousko-uherské nadvlády, byla ohrožována ruskou revolucí a v roce 1919 bolševici obsadili Kijev. Polsko se rozhodlo, že půjde slovanskému sousedu na pomoc, a maršál Piłsudski skutečně Kijev osvobodil. Ale rudoarmějci znovu zaútočili s velkou silou, rozprášili polskou armádu a bolševici se ocitli dokonce před branami Varšavy. 10. srpna překročili bolševici Vislu a situace vypadala tragicky. Všichni diplomaté uprchli z Varšavy do Poznaně. Zůstal zde jen nuncius Ratti rozhodnutý setrval na místě, i kdyby město padlo do sovětských rukou. Francie pohotově vyslala jednoho ze svých nejlepších generálů, aby zorganizoval obranu. Generálmajor Maxime Weygand tak poznal vatikánského nuncia, který neochvějně vléval Polákům důvěru. Mons. Ratti vystupoval nyní ve Varšavě jako kardinál Mercier v Malines. Probouzel víru Poláků. Jednou v noci mu generál řekl: „Všechno je připraveno. Nezbývá, než se utéci k vašim modlitbám.“ Den nato 15. srpna při protiofenzivě Poláků byli bolševici od Varšavy odraženi a během několika dnů úplně poraženi. (Mons. Fontenelle, Pie XI, Spes, Paříž 1938). Nuncius sehrál roli „Defensor Civitatis“ (Ochránce města), vzýval nebe o pomoc a je možno se domnívat, že 15. srpna držela Nanebevzatá svůj ochranný plášť nad katolickým Polskem, osvobodila své území a bránila tak Evropu před sovětským ateismem. Tak jako za sv. Pia V. u Lepanta a Innocence XI. u Vídně konaly se velké děkovné bohoslužby. Bude si Pius XI. vědom, že dalšího úspěchu v Polsku bude dosaženo jen díky modlitbám? Přijetí a uskutečnění fatimského poselství je stejného charakteru. Církev má další svědectví o Boží pomoci jak ve Fatimě, tak ve Varšavě.

V únoru 1922 zemřel Benedikt XV. a za několik dnů byl Achille Ratti zvolen jeho nástupcem. I když přijal jméno Pius, chtěl být pokračovatelem politiky svého předchůdce. Dosáhl uzavření 18 konkordátů a řady dalších dohod, z nichž některé osobně připravil. Svatý stolec se tak sblížil s těmi státy, které po první světové válce zakusily nevýhody plynoucí z přerušení spojení mezi církví a státem. Šlo především o státy z rozpadlé rakouské monarchie. Problematická však byla pro pontifikát politika konkordátů se státy a mocnostmi, ve kterých propukla revoluce.

Papežové prosazovali vždy ve svých dokumentech požadavek, aby nejvyšším zákonem v lidské společnosti bylo Kristovo království. Učinil tak již Pius IX. v encyklice Quanta cura v roce 1864 a v Syllabu, který odsuzoval oddělení církve od státu, jakoby církev nebyla svobodnou společností s vlastními právy, které se vztahují k jejímu božskému Zakladateli. Tento papež na tom trval i během vojenské invaze do Říma a raději se stal vězněm, než aby se vzdal své trojí koruny. Mohl se vzdát vlastní svobody, nikoliv však toho, čím je povinen Kristu Králi. Také Pius X. při Napoleonově porušení konkordátu v roce 1905 trval na božských právech církve (encyklika Vehementer).

I když ve Francii ztratila církev svůj majetek a musela snášet mnoho pokoření, duchovní život se zde obnovil a podobně tomu bylo v Portugalsku. Tato situace se ověřila znovu pod Piem XI. v Západní Evropě a v Mexiku. Svoboda církve spočívala v tom, aby mohla hlásat pravdu Božího slova a odsuzovat bludy, které jsou s vírou v rozporu, a tuto svobodou nesmí stát omezovat, protože by to ohrožovalo samu podstatu náboženství: pravda má přednost před každou jinou hodnotou. Je třeba pochopit, že tak, jak Pius XI. osvědčil velkou odvahu a pevnost při překonávání vnitřních protikladů své doby, kterým nebylo možno se vyhnout, potřeboval také podporu Panny Marie Fatimské pro svou „vládu“; ale tato její nabídka nebyla přijata beze zbytku. Při svém nástupu v prosince 1922 chválil Benedikta XV., ale zdůraznil prvenství lásky a nezbytnost pomáhat Rusku. Ve své encyklice Ubi arcano Dei vysvětlil motto svého pontifikátu: „Pokoj Kristův v království Kristově“. Naznačil tím, že Společnost národů je bez Krista pouhou utopií.

Význačná data fatimského poselství

Jako klíčová data, i když v různém stupni významnosti, se ukázala tyto letopočty: kromě zásadního roku 1917 to byla léta 1925, 1929, 1938 a konečně 1960, roky pro celý svět dramatické. Mariiny zásahy pokračovaly i po skončení zjevení v Portugalsku.

V letech 1922 až 1924 pokračoval Vatikán pod Piem XI. v zasílání pomoci Rusku, i když bylo zřejmé, že jde o období protináboženského běsnění sovětské vlády. 18. prosince 1924, když se vrátila pomocná mise, prohlásil papež, že komunismus ohrožuje celý svět. Zdálo se, že východní politika ztroskotala na hanebných manévrech komunistické dialektiky. Dalším úsilím o sblížení byl pověřen jezuita jménem d´Herbigny, ale situace byla strašná. V roce 1925 se Panna Maria vrátila k Lucii a žádala naléhavě o pobožnost pěti prvních sobot. Tato pobožnost měla připravit katolíky na zasvěcení Ruska Neposkvrněnému Srdci Panny Marie.

10. prosince 1925 v Ponteverde ve Španělsku se Panna Maria zjevila Lucii a po jejím boku bylo božské Dítě, které položilo svou ruku na její hlavu a ukázalo jí srdce korunované trním, které drželo druhé ruce, se slovy: „Měj soucit se Srdcem své nejsvětější Matky, korunovaným trny, které do něho vrážejí každým okamžikem nevděční lidé, a nejsou ochotni ke skutkům pokání, aby tyto trny ze Srdce vytrhli“

Dítě ukázalo Srdce Bolestné Panny Marie Královny pokořené a zraněné lidskou nevděčností a slíbilo mimořádnou přítomnost a pomoc v hodině smrti spolu se všemi milostmi potřebnými pro spásu všem, kteří vyhoví její žádosti. Naplňovalo se tak první proroctví z Fatimy v roce 1917. Den nato 11.prosince 1925 vyšla významná encyklika Quas primas Pia XI. k jubilejnímu roku 1925, ve které hovoří papež s naprostou teologickou jasností o Království Ježíše Krista. Ustanovil svátek Krista Krále na poslední neděli v měsíci říjnu. Doložil toto dogma zcela jasně na základě Písma a Tradice a poukázal na trojí královskou moc Krista: legislativní, soudcovskou a výkonnou v jeho duchovním království.

(pokračování)