Menu


27. února 2014

 
Je tomu několik týdnů, co skončil Rok víry. Byl vyhlášen k 50. výročí zahájení II. vatikánského koncilu a měl v nás upevnit jeho plody. Koncil plný optimismu oslovil svět, ujišťoval ho o své vstřícnosti a očekával společný nástup do nové epochy nového lidství. A jak využil svět v uplynulých 50 letech nabízenou vstřícnost církve? Od Evropském parlamentu jsme se dočkali, že zavádí do členských států jako zákonem chráněné ohavnosti, které má Bůh v ošklivosti, a požaduje po nás jednání, které je v rozporu nejen s křesťanskou vírou, ale i se svědomím a s přirozeným zákonem. Nechtěnou dokumentací ex post o tom, jak se plody koncilu skutečně projevují v církvi, jsou výsledky vatikánského šetření o situaci v oblasti pro budoucnost lidstva klíčové, fenoménu manželství a rodiny.
 
Někoho to možná překvapí, ale jedna i druhá tato skutečnost spolu těsně souvisí.
 
Lidé, kteří zasedají v evropském parlamentu, nejsou příslušníci nějaké cizí mocnosti, která se zmocnila Evropy, ale jsou to lidé, které do Bruselu zvolili a vyslali zcela svobodně obyvatelé tohoto kontinentu. Jejich zvrácené názory a postoje jsou obrazem výchovy a mentality, jaká převládá v Evropě. (A převládá v Evropě především od té doby, co církev dala zelenou „bludům z Ruska“.)
 
Základem formace každého člověka je a zůstane to, co jedinec přijal v období rodinné výchovy, a od tohoto zaměření, jeho kvality a hloubky závisí, do jaké míry a v jaké podobě bude ochoten akceptovat a uplatnit všechny pozdější vlivy, hodnoty a názory.
 
V jakém stavu je tato Bohem ustanovená formační instituce lidství v Bohem založené církvi, která má být hlasatelem, garantem a vzorem Božího řádu pro celý svět? Ze zpráv z Německa, Francie, Belgie či Holandska vyplývá naprosto jednoznačně, že je ve zcela havarijním stavu. Jestliže sůl se zkazí, čím bude osolena?
 
Názory a postoje v oblasti manželství a rodiny, jaké panují u katolických křesťanů, vydávají smutné svědectví o převládající nepřipravenosti na manželství, jak pokud jde o oblast nezbytných vědomostí, tak i o charakterové vlastnosti, postoje a hodnoty. Výsledkem je rostoucí neschopnost i neochota přijmout Bohem stanovený řád a obstát i v nevyhnutelných těžkostech a s tím je pak spojená velká náklonnost a pravděpodobnost ztroskotání manželství k nenapravitelné škodě na budoucí generaci.
 
 Ale pozor, ukázala se ještě daleko závažnější věc! Neznalost, nevědomost a zcela mylné názory a postoje převážné části evropských katolíků se netýkají jen oblasti manželství, pohlavního života a rodiny, ale samotných základů víry. Mezi katolíky, kteří ještě zbyli, je většina těch, kteří prokazují neznalost toho, co si musí bezpečně osvojit a přijmout za své již každé malé dítě, které má poprvé přistoupit k svatému přijímání. Papež a biskupové se chtějí zabývat zcela nepřípustnou otázkou, zda a jak připustit k svatému přijímání rozvedené křesťany, kteří žijí v konkubinátu, ale před nimi stojí neméně závažný problém: je naléhavě nutné zabývat se s veškerou vážností otázkou, zda tito současní katolíci jsou se svými tak fundamentálními neznalostmi a svým často až arogantním postojem vůči Bohu vůbec způsobilí ke svátostem přistupovat.
 
 Již před dvaceti lety odhadoval německý episkopát, že 40% svatých přijímání v jejich diecézích jsou přijímání svatokrádežná. Nic však proti tomu nepodnikali. Spokojili se s tím, že hlásali falešnou "svobodu svědomí".  Dnešní stav se ani neodváží odhadnout a vyslovit. Na těchto do nebe volajících svatokrádežích se bohužel podílejí i četní pastýři, kteří se dali do služeb satanských mafií. Vůbec nedbají na slova Apoštola: Já nechci, abyste se přátelili se zlými duchy. Nemůžete přece pít z kalicha Páně i z kalicha zlých duchů. Nemůžete jíst u stolu Páně i u stolu zlých duchů. Či chcete Pána popouzet ke hněvu? Copak jste silnější než On?
 
Nikdo nemůže sloužit dvěma Pánům! Bůh zná vaše srdce. Co lidé pokládají za vznešené, to je před Bohem ohavnost.
                                         
Uvědomují si tito preláti, komu všechny tyto nesčetné svatokrádeže slouží? Uvědomují si, co svolávají na církev a svět? Spoléhají na dialog s úhlavními nepřáteli a hledají u nich moudrost, ale po Duchu Svatém se ani neohlédnou. Má vůbec současná sebevědomá hierarchie aspoň tušení o své neodvolatelné odpovědnosti? V tak žalostném stavu se církev nikdy v dějinách nenacházela. Na oltář mají být postaveni jako vzor ti, kteří po sobě zanechali takovou duchovní spoušť. Nepřipomíná to praxi z doby kultu osobnosti? I kdyby nám nebyla opakovaně oznámena z nebe výstraha, že naše cesta míří povážlivě do propasti, měl by na to přijít obyčejný selský rozum.
                                              
 Pastýři, ve své zaslepenosti jste zaprodali Nepříteli sebe i to, co je Boží. Vzpamatujte se, dokud je čas, pokud vůbec ještě nějaký zbývá.
Tomu, kdo se dívá na církev jen lidským pohledem, může se zdát, že všechno zatím stojí v pořádku, na místě, nic nehrozí. Na vatikánské náměstí chodí přece více lidí, než kdykoliv předtím.
 
Zcela jinak se jeví situace z Božího pohledu. Balvany nejtěžších a nejohavnějších hříchů se zlověstně hromadí, a co horšího, vytvářejí přitom neodvratné předpoklady pro ještě větší troufalost a hříšnost. Urychlují tak dobu, kdy přijde ke slovu vinný lis trestajícího hněvu vševládnoucího Boha. Běda tobě, Babylone, v jediné hodině přijde tvůj soud.