Menu


27. listopadu 2014

Otázka „Co máme dělat?“, se kterou přicházeli příslušníci nejrůznějších stavů za podivínem ve velbloudí srsti k Jordánu, by se měla stát naší životní nezbytností a základní součástí naší každodenní ranní modlitby: Pane, co máme dělat? Co od nás očekáváš? Podobně jako je součástí večerní modlitby otázka: Co jsme udělali? Jak vypadá náš den před Tvou tváří?
 
Jak ovšem vyplývá z obsahu mnoha našich rozhovorů, nepociťujeme sami potřebu klást si takovou otázku, spíše si myslíme, že by se nás takto měli dotazovat ti druzí. My sami víme především velice dobře, co mají dělat ti druzí. Zdá se nám, že kdyby se řídili našimi představami a našimi pokyny, život kolem nás a vůbec celý svět by vypadal docela jinak. S daleko větší pohotovostí dokážeme přednášet své návrhy na změnu všeho možného kolem nás než na to, jaká změna by byla potřebná v nás samých.
 
Teprve když staneme tváří v tvář situacím a poměrům, které nás tíží někdy až k nesnesení, ozve se v nás ona otázka, kterou jsme si měli sami prozřetelně klást den co den: Co mám dělat? Co si mám počít? S takovou otázkou bývá spojena i další otázka: Co bude dál? Co na nás ještě všechno přijde?
 
Jsou to všechno otázky, na které lidé hledají odpověď u různých náboženství, ať už jsou to náboženství s dlouhou historickou tradicí nebo zcela nově vznikající směsice různých tradic a smyšlenek. Říká se tomu také „nová spiritualita“. Právě tento společný rys různých náboženství, ona očekávání, že přinesou člověkem hledané odpovědi na věčnou touhu stát se nějak pánem svého osudu i své budoucnosti, vytváří situaci, že lidé si z náboženství dělají zvláštní samoobsluhu, kde je možno namíchat si „nadpřirozeno“ podle vlastního zájmu a chuti. Rozšířily se a zdomácňují názory o domnělé „rovnocennosti“ různých náboženství a snahy spojit je všechna do jednoho celosvětového a vytvořit tak jakousi optimální směs, která by jednak odstranila všechny rozepře a jednak byla schopná vyhovět všem. Do této „náboženské unie“ by mělo mít právo vstupu cokoliv. Běda náboženstvím, která se ve jménu svého nároku na jedinou pravdu proti takové jednotě vzpouzejí. Jsou označena za nesnášenlivá, a tedy přímo nebezpečná. Vzniká absurdní situace, kdy i šamanismus, magie, čarodějnictví a modloslužba jsou v módě, zatímco křesťanství je pokládáno za zastaralé. Je to něco podobného, jako by se po dlouholetém úsilí o vzdělání a kulturní vyspělost označilo současné školství za zastaralé a ve společnosti se začala opět prosazovat negramotnost jako neprogresivnější znovuobjevení neprávem zanedbávaných hodnot.
 
„Nesčetná jsou Hospodinova díla, všechno učinil moudře.“ Právem ho těmito slovy chválí a oslavuje žalm 104. A k jeho nejmoudřejším a největším dílům a darům patří instituce naší spásy, jediná pravá svatá apoštolská katolická církev, jejíž součástí je nezbytný učitelský úřad, povolaný k tomu, abychom se i uprostřed největších zmatků mohli ptát: Co máme dělat? a dostali na to odpověď, na kterou se můžeme spolehnout.
 
Její Zakladatel nás ovšem upozornil, že tento jediný bezpečný přístav spásy bude mít trvale své vnější i vnitřní nepřátele v podobě falešných proroků, jinak řečeno vlků oděných do beránčího roucha. Nejnovější a nejpodlejší úklady proti jedinému pravému náboženství spočívají právě v onom prolhaném projektu smíchat ve jménu falešného smíru všechna náboženství do jednoho společného. Pokud by takovým způsobem mohla vzniknout skutečně nějaká spásonosná náboženská směs, pak by ji zcela jistě představil a ustavil náš Pán ihned od samého počátku a nenechal by lidstvo čekat dalších dva tisíce let. O ničem takovém však nezaznělo z jeho úst ani z úst či listů jeho apoštolů ani slovo, protože by tak vznikla pouhá směs pravdy a lži, světla a tmy, životodárné stravy a smrtelného jedu. Proto nám uložil postupovat nikoliv cestou sbratřování, ale hlásání jediného pravého evangelia a potírání bludů po celém světě. A důrazně nám přitom připomínal, abychom bděli.
 
A těm, kteří skutečně bdí, nemohlo ujít, že v jediné svaté apoštolské církvi v současné době dějí divné věci. Výčet by mohl být docela obšírný, ale omezíme na jednu základní oblast. Kladou si např. otázku, jak může Petrův nástupce utvrzovat bratry ve víře, když svými neuváženými a protichůdnými výroky i počiny soustavně vyvolává u svých věřících zmatek a pochybnosti ve víře, jak jsme toho už více než rok svědky? Protože i zde platí slova lidové moudrosti a zkušenosti o tom, že vrána k vráně sedá, nemohou nevidět, jak současný nejvyšší pastýř vyhledává oporu a radu nikoliv u těch, kteří se osvědčují opravdovou ctností, moudrostí a svatostí svého života, ale naopak se spolčuje právě s těmi, kteří se přímo holedbají tím, jak se „vypořádali“ se zastaralými principy, které dosud patřily k základním kamenům katolické církve (viz) (viz).
 
Těm, kteří skutečně bdí, musí připadat podivné, jestliže se nejvyšší pastýř projevuje v církvi takřka jako nucený správce, který k ní chová spíše despekt, jinak by nemohl výslovně zrazovat jinověrce a odpadlíky od návratu do jediného Otcova domu. Vymlouvat komukoliv vstup do pravé církve je ovšem těžkým zločinem proti víře i proti lásce. V této souvislosti si právem musíme položit také otázku: Jakou víru vůbec chová Bergoglio k Nejsvětější Eucharistii? Snaží se prosadit, aby se i cizoložníci dostali ke stolu Páně, ale vůbec mu nevadí, že ony miliony zbloudilých křesťanů v tzv. „charismatických sektách“ a spol. jako odpadlíci od jediné Kristovy církve zcela postrádají účast na základní svátosti, která je úhelným kamenem a nezbytným centrem jediného pravého náboženství: Nebudete – li jíst Tělo Syna člověka a pít jeho Krev, nebudete mít v sobě život. Veškerá přízeň papeže je v tomto případě přízeň zcela zrádná.
Stejně zarážející jako chování současného papeže je souhlasné mlčení k těmto a podobným nesrovnalostem všech církevních prelátů. Setkáváme se zřejmě „se všemi možnými bezbožnými pletichami ke zkáze těch, kteří nepřijali lásku k pravdě, aby byli spaseni. Proto na ně Bůh dopustí vliv bludu, že uvěří lživým naukám. Tak propadnou trestu všichni, kdo neuvěřili pravdě, ale dali přednost špatnosti (2 Sol 2, 10-12).
 
Když se zhoubné plody současné pastýřské praxe projevily na synodě ve zvláště nápadné podobě, probudilo se konečně vědomí a svědomí alespoň některých odpovědných a přimělo je to k protestu. Jenže poslední synoda není ojedinělý jev, ale zákonitý projev současného havarijního stavu na pokraji propasti. Není to jen útok na manželství, čím může církev „asistovat na sebevraždě lidstva“ (kard. Müller). Asistuje při ní každým svým selháním, a čím výše k němu dochází, tím hůře.
 
Ať hledáme, jak hledáme, nikde v evangeliu, listech apoštolů ani církevních Otců, ba dokonce v celém Písmu nenajdeme nic, co by Bohu připisovalo jako zvláštní vlastnost vyrábět tolik vychvalovaná překvapení. A pokud jde o rozmanitost, je o ní řeč jednou, a to v Knize moudrosti: jedná se o rozmanitost rostlin a léčivé moci kořenů. „Jednota v rozmanitosti“ je podobný vynález jako triky podomních obchodníků nebo volebních manévrů. Kdo z nás je tak bláhový, aby věřil v Boha, který bude před námi něco dva tisíce let skrývat, aby potom poslal nějakého samozvaného proroka, aby nás překvapil novou zvěstí, která je v rozporu se vším, co věříme? S podobnými svéráznými nápady vystupovali rozkolníci od samého počátku a podkopávali tak apoštolskou církev. S takovými proroky se nyní doslova roztrhl pytel. Vyrojili se a vytvářejí houfně sekty jako nové plody zjevení a rouhavě se odvolávají na Ducha Svatého, jsou ovšem agenty zcela jiného ducha. Není to náhoda, že právě v těchto sektách se cítí Bergoglio jako doma. Copak to není nápadné, jak měl František své zaskakující „novoty“ promyšlené a připravené hned od první chvíle, kdy poprvé oslovil Boží lid křesťanským pozdravem „Bona sera“? (viz)
 
Nedejte si poplést hlavu, nedejte se oklamat. Napřed totiž musí nastat odpad a objevit se člověk skrz na skrz hříšný, propadlý záhubě, posadí se dokonce v Božím chrámu ...(2Sol 2, 3n). Toho odpadu jsme již dlouho svědky. K žádnému smiřování a bratření s odpadlíky nás Apoštol nikde nevyzývá, naopak, varuje nás před nimi jakožto lidmi propadlými moci Zlého, kteří mají jen maskovat pronikání Nepřítele a vyvolávat bludný dojem, jakoby přinášeli spásu.
 
Na doplnění jeden pohled k charizmatikům (viz)