Menu


26. června 2014

Zpráva čtyř lékařských odborníků o stopách a důsledcích nelidského zacházení s odsouzencem zaznamenaných nevysvětlitelným způsobem v tkanině pohřebního Turínského plátna, jsou holá vědecká konstatování, která se náboženství zdánlivě týkají pouhým konstatováním, že vykazují úplnou shodu s tím, co uvádějí evangelia o popravě Ježíše z Nazareta, kterého židovští předáci vydali římskému místodržícímu, aby ho odsoudil k smrti na kříži. (viz)

Tato jejich zpráva začínám jedním z momentů cesty na popraviště a vnáší nové světlo do této procedury ďábelsky vymyšlené tak, aby právě poslední chvíle života odsouzence i celý proces jeho skonu naplnila co nejkrutějším a nejbolestnějším utrpením. Ani tak zdaleka nevyčerpává seznam všech tělesných a psychických poškození, jaká Muž z plátna v celém onom nelítostném procesu utrpěl a musel snášet a která sečtena musela být pro něho zdrojem nepředstavitelné trýzně.                                        

Odborný lékařský rozbor se však obratem změní v úvod k otřásající náboženské kontemplaci pro toho, kdo se od popisované skutečnosti přenese k události o necelý den zpět a představí si tohoto Muže plného životní síly a pevného zdraví, jak rozděluje při rituální večeři svým učedníkům chléb a víno se slovy: „Toto je moje tělo, které se za vás vydává“ a „Toto je moje krev, která se za vás prolévá“. K těmto svým slovům připojuje nastávající Odsouzenec jasný příkaz: „Konejte to na moji památku.“ Památka zde znamená totéž jako trvalé zpřítomnění. Porozumět hlubokému těchto slov můžeme natolik, nakolik máme konkrétní představu, co pro tohoto Muže ve skutečnosti znamená vydat své tělo a prolít svou krev.

Jestliže někdo abstrahuje od nevyhnutelných událostí, které po této hostině bezprostředně následovaly a které teprve jsou skutečným obsahem, důvodem a pravou hodnotou oné památky, a chtěl by si ji interpretovat a připomínat jen jako družné posezení s přáteli u stolu, tak se nám představuje takřka jako bezohledný cynik. Kdyby opravdu šlo jen u pouhé stolování, dávno by tato večeře upadla v zapomenutí.

Hostitel z Večeřadla však do nejmenší podrobnosti věděl, o čem mluví a co ho čeká a co tedy svým drahým skutečně rozděluje. A nejen to, on si podle vůle Otce tento svůj osud sám do všech těchto podobností vybral a připravil, aby k celé této trýzni přidal ještě mnohem větší, na výsost trpkou a hořkou náplň nekonečné dobrovolné oběti, kterou přináší Otci v nejhlubší pokoře a poslušnosti.

Odhalená a doložená vědecká hodnocení nám tedy obdivuhodně a konkrétně přibližují nejen fyziologická a medicinální fakta, ale také jinak těžko představitelné božské skutečnosti. Boha nikdo nikdy neviděl: zjevuje se nám jen v nám lidsky dostupných podobenstvích. Jeho velikost a nekonečnost je obrazně prezentována např. vznešeností, nekonečností a neprobadatelností jeho díla: přičemž čím více se z tajů a nekonečných dimenzí kosmu člověku podaří objevit a odkrýt, tím je mu zřejmější, že v tomto odhalování nikdy nedosáhne konce.

Nekonečnost nevýstižné Boží lásky je nám však ještě nedostupnější. Její realitu nám nejnázorněji a nejvýmluvněji přibližuje Bůh v onom nevýslovném utrpení svého Syna, přičemž i zde platí to, co bylo řečeno o jeho velikosti: v jeho odhalování a hodnocení nikdy nebudeme u konce.

Ačkoliv o tom apoštolové ještě nemohli mít představu, chléb a víno, které jim Ježíš rozděloval, už nebyl chlebem a vínem, ale byl tělem a krví, konkrétně onou dosud živou, zmučenou a do krajnosti utýranou a krvácející troskou těla Božího Syna. Teprve další den byli postaveni před krutou realitu, na kterou pak už nemohli zapomenout do konce svého života, kdykoliv slavili památku svého Pána a Mistra.

Není to žádná smyšlená poezie ani legenda, ale Bohem chtěná skutečnost, že i nepatrný a nejprostší úlomek podávaného chleba je zcela totožný s oním Mužem z plátna, který šel ve vlastním volbě svého výkupného umučení i ve stanovením své věčné památky ještě dále než do krajnosti.

Je zcela pochopitelné, že všechny tyto skutečnosti nemohou zůstat bez zásadního vlivu na způsob, jakým musíme na tuto Boží iniciativu odpovědět a reagovat. Jestliže nám Otec zcela daruje svého Syna tak, jak ho na smrt obětoval, není možné přijímat ho důstojně a náležitě jinak, než s plným a živým vědomím a opravdovou vírou o tom, jak a proč ho pro nás sám Bůh takto rozděluje: nikoliv jako suvenýr, ale jako živé tělo, které se za nás nejstrašnějším způsobem vydává, a jako krev, která se za nás v důsledku toho drasticky prolévá, a to nikoliv kdysi dávno, ale nyní, ve chvíli tohoto darování, proto každá sebemenší neúcta a nedbalost živí v duši až rouhavou bezcitnost, nešetrnost, bezohlednost, neřku-li krutost při zacházení s nejsvětějším Tělem, na kterém není zdravého místa ani zevně ani uvnitř a které nám Pán podává jako pokrm přesně v tom stavu, v jakém se nachází, když za nevýslovného utrpení umírá. (Není divu, že Pio označil některé kněze doslova za řezníky.)

Setkáváme se nejednou s tím, že se věřící odvažují sami od sebe uvažovat a domáhat se práva určovat si způsob, jak chtějí podle svého vlastního zdání zacházet s tímto živým a trpícím Člověkem a Bohem ve stavu jeho naprostém bezmocnosti. Samozřejmý požadavek prokazovat božskou poctu a úctu Bohu tak velkému a svatému a současně tak pokorně trpícímu a milujícímu, připadá jim jako přehnaný a dnes už neaktuální přežitek . Není to úplně absurdní, není to doslova rouhání tváří v tvář svrchované poslušnosti, v jaké se svému umučení podrobuje nejvýš svatý Pán a Bůh, sám Stvořitel, aby se tak mohl z lásky zcela darovat svému tvoru? Tak jako pohled na Muže zdeptaného a zmučeného, který bezmocně dopadá tváří na zem, nám ve skutečnosti odhaluje nejen jeho slabost, ale i jeho nekonečnou velikost, tak i nepatrné a prosté způsoby, v jakých nám daruje plody své oběti, jsou nekonečně vznešené a nejvýš svaté, hodny naší nejvyšší úcty právě pro toto jeho nejhlubší ponížení a pokoření. Kdo všechnu tuto hloubku, výšku a šířku nevidí nebo nechce vidět, ten nevěří nebo nechce věřit. Kdo však nemá právě v tomto klíčovém bodě dějin spásy opravdovou víru, nemá v sobě život. Je jako suchá větev, která bude odřezána a vhozena do ohně.

                                               

Je tu ovšem ještě další stejně významná skutečnost: Nesmazatelné stopy, které od zmučeného těla přijalo do sebe posvátné pohřební plátno, staly pro nás viditelné teprve díky Ježíšovu oslavení. Exponoval je jas zmrtvýchvstalého těla, když prostupovalo nedotčeným rubášem, aby nám ho po sobě zanechalo z Boží vůle jako nejvýše důstojnou čítanku jak Kristova utrpení, tak i jeho návratu do slávy a současně jako trvalý doklad a pečeť jeho vítězství nad utrpením, smrtí a zlobou.

 Je v něm zaznamenáno přes tisíc krvavých a krutých ran, ale není mezi nimi rána nejhlubší a nejzávažnější: rána, kterou setníkovo kopí otevřelo Nejsvětější Srdce Ježíšovo. Toto Srdce ovšem i bez tohoto kovu puklo přemírou lásky, aby odkud proudila jeho nejdražší krev do všech těch nesčetných ran, a stalo se tak pro zbožné místem pokoje a kajícím se otevřelo jako útočiště spásy. Jemu buď čest a sláva navěky.