Menu


23. října 2014

Když čteme druhou encykliku Pia XI. Quas primas, kterou vydal na závěr Jubilejního roku 1925 a ve které ohlašuje a zdůvodňuje své rozhodnutí zavést v celé katolické církvi slavnost Ježíše Krista Krále, a hodnotíme ji nyní po 89 letech pouze lidským pohledem, může se nám dnes zdát, jako by si její autor od nového svátku sliboval příliš mnoho, jako by se jeho očekávání a naděje příliš vzdalovaly od pozemské reality a neměly již od počátku vyhlídku na úspěch.

Stejně tak bychom mohli říct, že byla příliš velkou optimistkou Panna Maria, když o osm let dříve ve Fatimě nabízela světu možnost vyhnout se velkému zlu a pohromám 20. století, jestliže se zasvětí jejímu Neposkvrněnému Srdci.

Ale jak se zdá, takový optimismus odpovídá onomu věčnému optimismu, který patří přímo k Božím vlastnostem. Vždyť jak velkým optimistou byl sám Stvořitel, když postavil člověka do ráje, ze kterého jej pak musel pro hřích vyhnat ještě dříve, než se mu narodil první potomek, a již v této druhé generaci došlo k hrůzné bratrovraždě. Stejný optimismus pak nacházíme i u našeho Pána mimo jiné i v tom, když nám uložil, abychom se modlili k jeho Otci: Přijď království tvé, přičemž nás ujistil, že nám Otec dá všechno, za cokoliv budeme prosit v jeho jménu. Tato modlitba tedy jistě není něčím formálním a musí dojít svého naplnění, a to i navzdory tomu, že ačkoliv lidé takto volají k nebi již dva tisíce let, ve světě jako by právě naopak stále více upevňuje své Bohu nepřátelské království vládce tohoto světa.

Nesporně však Pius XI. velice správně hodnotil „hlavní příčiny neštěstí, které doléhá na lidský rod“ a rozhodně se nemýlil v tom, že by na tomto světě všechno vypadalo zcela jinak, kdyby Ježíš Kristus byl skutečně Vládcem lidských myslí a lidských srdcí. Člověk se však stále zarputileji právě proti takové „nadvládě“ brání. Co si počít? Máme se smířit s tímto stavem, brát ho dokonce jako zcela samozřejmý a přirozený vývoj?

Můžeme se snad domnívat, že náš Pán již rezignoval na svůj plán vybudovat na tomto světě Otcovo království a odložil tento projekt až někam na onen svět, kam ve svém milosrdenství přijme všechny lidi, takže si vlastně můžeme na světě dělat, co chceme? K čemu by pak bylo všechno to, co nám přišel zjevit a oznámit?

Jeho hlásání o Božím království jistě není vyprávění o nesplnitelném snu, ale o tom, co Bůh připravil těm, kteří přijmou jeho slovo. Ježíš Kristus jako Král králů ovšem není a nikdy nebude uzurpátor, který chce uchvátit moc a všechno si silou podrobit. Ježíš je jako Vládce přímo nedostižným vzorem v tom, jak dokonale respektuje lidská práva a lidskou svobodu, ačkoliv právě tato svoboda je poslední příčinou všech tak tragických nesrovnalostí, které stojí v cestě Jeho království. Ačkoliv jsme před NÍM sotva jako prášek na vahách, nemá nás za nic a za prázdnotu, ON nás plně respektuje a nepoužívá ani sebemenšího násilí, aby naši svobodu znásilnil a podrobil si ji. Respektuje ji tak důsledně, že i při velkém závěrečném a neodvolatelném zhodnocení na konci časů se každému dostane jen toho, co sám svobodně chtěl: buďto být navěky s BOHEM a u BOHA, nebo zůstat definitivně a neodvolatelně bez NĚHO. To jen člověk se naučil naopak zneužívat své svobody, že usiluje o nadvládu nad druhými a spoléhá na své mocenské prostředky, aby často bezohledně a sobecky prosazoval svou vůli.

Tyto jeho prostředky jsou stále mocnější, ale jsou užitečné jen potud, pokud se člověku síla těchto mocenských nástrojů nevymkne z ruky a neobrátí proti němu samému. Když k tomu pak k jeho překvapení dojde, jako se už stalo, pak teprve začne chápat, že lidská svoboda musí mít své meze a že člověk musí také připustit její „okleštění, chce-li si vůbec nějakou svobodu uchovat. Nebylo však rozumnější uznat nezbytnost „omezení“ od samého počátku a podrobit se vládě nejmoudřejšího, nejdobrotivějšího a nejmocnějšího Krále? Vždyť uznat a přijmout jeho vůli znamená ve skutečnosti mít spoluúčast na jeho vládě, zatímco každé zneužití svobody znamená poddávat se otroctví zlého.

Než k tomuto poslednímu zúčtování dojde, musí se i zde na tomto světě navzdory odpůrcům prosadit JEHO jediné království, království opravdové spravedlnosti a pokoje, a to nikoliv tak, že by ON si mocensky všechno podrobil a zvrátíil, nýbrž tak, že člověk sám oslaví svého Krále, přijme a uzná jeho svrchovanou moc a vděčně a svobodně ji přijme, přemožen láskou svého Spasitele. Kdo to nechápe jako svůj hlavní a prvořadý úkol, není hoden, aby si říkal křesťan.

-lš-