Menu


23. ledna 2014

Svatý Matouš měl mezi ostatními apoštoly zřejmě tu nejhlubší zkušenost, co to znamená uvěřit a obrátit se. Až do setkání s Pánem vedl život opravdu hříšný a pohoršlivý. Než vstal od svého bankovního pultu, musel se v duchu hluboce pokořit, což bylo zcela nezbytným předpokladem k tomu, aby uvěřil. Prožíval pak opravdovou radost z obrácení a víry, a proto jasněji než jiní vnímal, jakou radost připravovaly božskému Mistrovi projevy pravé víry, kdykoliv se s nimi setkal. Evangelistu Matoušovi pak také obzvlášť záleželo na tom, aby svým soukmenovcům co nejpečlivěji doložil s použitím Písma a Proroků, že Ježíš, kterému uvěřil a pro kterého opustil hříšný život i všechen svůj majetek, je skutečně proroky předpovězený Mesiáš. Jistě vedl o tom s Božím Synem i osobní důvěrné rozhovory, i když nejsou zaznamenány, a ty ho utvrzovaly na nové cestě, kterou nastoupil. Tuto vnímavost osvědčil v popisu případu pohanského setníka, který prokázal mimořádnou víru, když prosil o uzdravení svého služebníka, jak o tom vypráví perikopa 3. neděle po Zjevení Páně.

Dnešní Židé nicméně chovají k apoštolu a evangelistu Matoušovi přímo nenávist. Jeho evangelium odmítají jako zfalšované. Provokací je pro ně nejen jeho nezvratná argumentace o Ježíšově pravém božství, ale i samotný jeho životní příběh. Jejich předkové sice projevovali nad jeho původní profesí své farizejské pohoršení, ale šlo ve skutečnosti o činnost typicky židovskou. Dnes není pro Židy pohoršením jeho původní profese v oboru financí, ale skutečnost, že ji první evangelista zcela rázně opustil proto, aby se stal učedníkem tesařova syna z opovrhovaného Nazareta.

Neštěstím Židů je skutečnost, že jim jejich pýcha nedovoluje poznat pravou tvář Nejvyššího. Pyšný člověk je neschopný přijímat dary, a Boží Syn přišel na svět právě jako největší Boží Dar, aby lidem v lidských dimenzích zjevil úžasný Boží vnitřní život. Smyslem jeho příchodu bylo zjevení a uskutečnění samé Boží podstaty, která se projevila v podobě úplného a bezvýhradného sebedarování Božího Syna lidským tvorům.

Projevy opravdové víry od pohanů nebo Samaritánů vítal Pán proto s takovou radostí, protože mu otevíraly cestu k naplnění poslání: projevit svou nesmírnou dobrotu a osvědčit svou milosrdnou moc. Na druhé straně mu připomínaly bolestnou skutečnost, že právě jeho vlastní národ se pro svou pýchu a nevěru jeho lásce a milosti nedobytně uzavírá. Kde je Bůh tak veliký jako Bůh náš?, modlili se Židé po staletí, a přitom svého Boha nepoznali a nepřijali právě tehdy, když se jim osobně zjevil a pobýval mezi nimi tři desetiletí.

Všem zjevný apoštolát Mesiáše, který všude chodil a dobře činil, byl jen obrazem a znamením nejvyššího projevu velké moci a lásky, která ho přivedla od Otce na zem mezi lidi, aby se jim zcela a beze zbytku daroval. Ježíš Kristus se nám představuje jako Bůh z Boha, Světlo ze Světla, neboť jeho Otec nesetrvává nečinně na majestátním trůně, ale ve věčné a neustávající explozi Lásky plodí sobě rovného Syna, aby byli spolu spojeni v nekonečné Lásce sobě rovněž rovného Ducha Svatého. Je to Bůh, o jakém lidstvo dosud nikde nikdy neslyšelo. Z této závratné výše trinitárního Božího života, z nejněžnějšího Otcova lůna přišel k nám Nejsvětější, nekonečně milovaný Syn a snižuje se ke svému nepatrnému tvoru, který ani není schopen pochopit dosah této Boží přízně. Vymyká se naší lidské představivosti, co všechno Bůh podstupuje, aby mohl naplnit tuto nepochopitelnou touhu svého srdce, pramenící ze samotné jeho podstaty, kterou je Láska. Sestupuje nejen proto, aby se lidem zjevil, ale aby se jim z vůle Otce zcela vydal v nejpokornější podobě jako pokrm a nápoj. Toto své neuvěřitelné a nikdy a nikde dosud neslýchané spojení a sjednocení s člověkem označuje výslovně za jediný zdroj pravého a věčného života, tedy dosažení konečného cíle - věčného života v Bohu. Mimo tento cíl neexistuje žádná alternativa, nýbrž jen věčná záhuba.

Ježíšův život zde na zemi je proto také jediné historicky doložené a autentické osobní zjevení Boha mezi lidmi.To, jak zde na zemi putoval neúnavně za potřebnými, nemocnými, posedlými a hříchem trápenými, aby jim prokázal milosrdenství, bylo jen předehrou k oné slavnosti, kdy před svou smrtí ustanoví onen nevýslovný a trvalý zázrak a nabídne své živé tělo a krev, tedy lidské přirozenosti přiblížené své lidství spojené současně s nekonečným božstvím v pokorných způsobách, které budou do skonání světa nabízeny všem lidem, aby Bůh začal přebývat v nich a oni v Bohu a toto splynutí vyústilo v dar věčného života v nekonečné a nepředstavitelné, zcela nezasloužené blaženosti. Jedinečnost tohoto Božího daru se navíc projevuje v tom, že ačkoliv je to projev nejhlubší Boží podřízenosti a ponížení, nijak nezmenšuje jeho velikost, naopak nic ji nemůže více zdůraznit a přímo strhujícím způsobem projevit. V tomto Božím sebedarování je člověk vtažen do samotné podstaty Božího života - a tou je láska. Není třeba vynaložit všechno úsilí, aby se všichni lidé bez výjimky dověděli o Boží lásce k nim a stali se účastníky nesmírných Božích darů?

Ať probíráme všechna ostatní náboženství jak chceme, v žádném z nich nenajdeme pranic, co by se jen zdálky přibližovalo Ježíšově nabídce a pozvání účasnit se bezprostředně samotného Božího života. Také to v nich nikdy a nikde najít nemůžeme, protože žádné z těchto „náboženství“ nemá svůj původ v Bohu, nýbrž jsou to všechno kulty, které podle ďáblova vnuknutí a lsti mají nahradit a vytlačit jediný pravý kult a jediné skutečné náboženství, které lidstvu daroval sám Bůh. To není můj výmysl, ale skutečnost, kterou potvrzují Ježíšova slova k Pavlovi: Zachráním tě před lidem a pohany, ke kterým tě posílán. Máš jim otevřít oči, aby se obrátili ze tmy ke světlu, z moci ďáblovy k Bohu. Tak dosáhnou vírou ve mne odpuštění hříchů a údělu mezi posvěcenými. (Sk 26, 17-18) Totéž platí o každém rozkolu. Na tato slova si nikdo na koncilu nevzpomněl.

Je projevem hluboké a nepochopitelné zaslepenosti, jestliže nejvyšší představitelé Církve, kterou sám Ježíš Kristus ustanovil k ochraně tohoto zjevení a zajištění jediné, pravé a nenahraditelné bohopocty, jejíž nekonečné plody mohou každodenně požívat, začali hledat smír, sblížení a sbratření s kulty, jejichž otcem je sám Boží úhlavní nepřítel. Je to projev nepřijatelné kapitulace, pohodlnosti a oportunismu, který odstavil na vedlejší kolej nejpodstatnější tj. misijní závazek Církve. Oficiální snahy stavět do jedné řady nejsvětějšího Boha s modlami a výmysly ďábla, jak se to stalo v Assisi, jsou nesporným znamením, že nastal onen tragický a katastrofální stav, o kterém zcela jasně a srozumitelně hovoří Pán a proroctví jako o nadcházející nadvládě Satana a jeho služebníků. Přímo z úst těch, kteří mají být garanty a strážci pravdy víry, slyšíme fikce, které jsou urážkou Nejvyššího a jeho svaté Církve. Pravou a nezměnitelnou nauku o jediné Církvi Ježíše Krista defetisticky přizpůsobují požadavkům jejích výslovných nepřátel a tuto hanebnou korupci pravdy se snaží zahalit do bláhových slov o rovnosti, bratrství a sblížení všech lidí. Žádný z těchto výrazů nevyšel ani z úst Božského Spasitele, ani z úst jeho apoštolů. Všechny nápady a návrhy o sbratření a sjednocení nejsou nic jiného než degradace nejryzejšího zlata na úroveň kamení a bláta, tedy neomluvitelná urážka Boha, který z lásky k lidem sestoupil na zem a podstoupil ukrutnou smrt, aby nás všechny osvobodil ze zajetí bludu a smrti a jako děti jediného Otce svedl do jeho náruče.

Je to šokující konstatování, že na místa hlasatelů a strážců pravdy nastoupili vlci, kteří pod Mesiášovým jménem svádějí mnohé. Počínají si, jakoby Satana ani nebylo. Nebyli jsme však před nimi výslovně varováni? „Dejte si pozor a nevěřte. Vystoupí falešní mesiášové a proroci. Říkám vám to předem!“ Musíme se proti nim náležitě a nekompromisně ohradit. Nebylo nám uloženo, abychom se se všemi sbratřili. S takovými požadavky přicházejí prolhaní a podlí proroci Satanových revolucí. Naším posláním je naopak neodvolatelný úkol učinit ze všech národů učedníky Ježíše Krista. „I kdyby přišel sám anděl z nebe a říkal něco jiného, nevěřte.“

Demobilizační argumenty o „úctě k jinověrcům a k jejich svobodě“ jsou ve skutečnosti pouhá demagogie. Mohou být ti, kdo usilují o překonání analfabetismu, obviněni z neúcty k negramotným či z jejich diskriminace? Byl snad apoštolát prvních křesťanů projevem neúcty k jiným náboženstvím? Co vůbec znamená úcta k jiným náboženstvím? Nezaslouží si úctu kult, který je plodem Satana. Úcty a politování zasluhují jen ubohé oběti, které po staletí drží Zlý v temnotě nevědomosti a hříchu, ale tato úcta nás musí naopak mobilizovat k neúnavnému misijnímu úsilí o jejich záchranu před věčnou záhubou.

Modlitby za jednotu musí předcházet modlitby za obrácení všech zbloudilých služebníků Církve, kteří ztratili z očí samotné prameny pravdy a bláhově se holedbají jako pokrokem a přínosem něčím, co je ve skutečnosti lstivá návnada odvěkého nepřítele. Modleme se za ně jakožto za ty, kteří Božího milosrdenství obzvláště potřebují.

-lš-