Menu


Ukřižované křesťanství (2)

 
Je pravda, že lidské dějiny vyžadují ustavičné revize, ale jestliže se tyto změny aplikují na oblast víry a činí tak samotný klérus, který o sobě prohlašuje, že je jejím představitelem, pak se jedná o hanebnou zradu duchovního stavu. Zde je nutno obrátit pozornost na období epochální změny, která nutně musí zajímat historiky a která je chronologicky spojena s třetím tajemstvím. Jestliže se Fatimou nechápe prázdnota, ale naopak propastný zlom, se kterým noví proroci nechtějí mít nic společného, pak ten, kdo respektuje historickou skutečnost, se nemůže vyhnout konstatování, že podobná změna se musí projevit jako velký zlom mezi minulostí a danou dobou. Toto období totiž představuje problém, který se projevuje jako odpad světa od křesťanství a přechod do nového řádu celosvětové utopie. Uniká západnímu světu že se jedná o skutečnost globální? Asi ano, protože je do ní zamotán: je to apostaze, (odpad od víry) která se šíří pod značkou Západu. Tato šokující evidence je v očích nových pastýřů něco jako dým, který můžeme definovat jako vatikánskou apokalypsu, a to nám dává pochopit, proč se tu projevuje tak rezervovaný přístup k fatimskému tajemství.
 
Všimněme si termínů, které jsou mu vlastní, a přitom jsou odmítány: „apostaze“ , „zasažený pastýř“ a „ apokalypsa“. Takové termíny mohou naznačovat shodu poselství s rozhodujícími momenty Písma svatého. Je tedy možno mluvit o vatikánské apokalypse, což je téma, jaké podněcuje fantazii některých autorů, kteří vedeni bezmeznou úctou vůči „proroctvím papeže Wojtyly“ spatřují zprávu o Fatimě jako docela uspokojivou, protože se podle nich týkala jen konfliktů přítomného okamžiku. „Pacifismus“ jako ekumenicko-politický proud má přesný punc, který je možno sloučit, jak uvidíme později, s U.R.I. (United Religions Iniciative): utopií nového náboženského řádu Jana Pavla II., slučitelného s Novus Ordo Seclorum.
Týká se třetí tajemství doby velké univerzální krize? Odpověď nám pomohou najít dvě otázky. První se týká chronologie faktů: nejtěžší krize víry, která přichází jako přechodná, začíná pod Janem XXIII., kdy mělo být tajemství „pro všechny nejjasnější“, jak vysvětlila Lucie kardinálu Ottavianimu. Druhá otázka se týká faktu, že ona virtuální vražda papeže by mohla znamenat radikální zhroucení víry, které nápadně vyniká ze srovnání pontifikátu Pia XII. a těmi, které po něm následují. Kdo sleduje Tajemství, měl by se vystříhat riskantní domněnky, že mysl katolíků by mohla zaujmout hypotéza o mezivládí v tradičním pontifikátu, po kterém měl následovat jiný pontifikát, jehož záměrem je přizpůsobit církev modernismu. Nedošlo by k tomu v podobě radikálního zlomu v papežství?
Z jakého jiného důvodu mělo být Třetí tajemství přečteno již v roce 1959? Vize papeže, která ukazovala symbolickou vraždu papeže s jeho doprovodem, měla totiž znamenat dramatickou událost v Církvi. Co jiného by mohlo vysvětlit úsilí, s jakým se ve Vatikánu starali za každou cenu zabránit tomu, aby se tajemství dostalo k věřícím? Evidentně je to starost, že by vize Třetího tajemství mohla vyvolat podezření z možného úpadku papežské moci a hypotézu o jejím mezivládí.
Starost ještě více zesílila kvůli časovému vymezení tajemství, protože rozhodující „kolaps“ Církve byl ve vizi představen virtuálním koncem katolického papežství, ke kterému mělo dojít krátce před rokem 1960, kdy tajemství podle sestry Lucie mělo „být jasnější “. Co je to jiného než smrt Pia XII., po kterém následoval Jan XXIII.? Neměl tím být naznačen makroskopický zvrat, který následoval díky naukám II. vatikánského koncilu s ekumenickou ideou, vedoucí až k „duchu Assisi“? Je tedy příznačný postoj, jak hodnotil Jan XXIII. třetí tajemství, když tvrdil, že se netýká jeho doby; zcela zřetelně jde o úplný opak: ono vystihuje právě jeho dobu velkého opadu.
 
Bylo fatimské proroctví podvod? Všechna taková podezření vyloučil fakt, že Jan Pavel II. třetí tajemství zveřejnil. Když mohlo představovat jatky na katolíky, proč to udělal v protikladu k názorům svých předchůdců a „k radám“ sestry Lucie a vyvolal tak riziko horkých hypotéz a závěrů, o kterých byla právě řeč? Právě to se mělo potvrdit počínaje faktem, že sotva Karol Wojtyla nastoupil svůj pontifikát, aniž by o tom s někým mluvil, chtěl sáhnout k vidění třetí části fatimského tajemství. Prozradil to v květnu 2000 pro Associiated Press jeho mluvčí Joachim Navarro Wals. Informace o tom pronikla ven, a byla proto popřena informace, že sestra Lucie byla vyzvána, aby mu vyložila tajemství, jehož poznání budilo hrůzu. Tuto domněnku později mluvčí popřel, aby nevznikl dojem, že Jan Pavel II. se již dlouho zabývá tímto prorockým poselstvím. Uvidíme později , že dal do oběhu nepřímým způsobem falešné tajemství s apokalyptickým obsahem. To je důvod, proč exorcista P. Corrado Balducci, který věřil, že toto tajemství sdělil sám Jan Pavel II. ve Fuldě, musel pak pochybovat o tom, co bylo ve Vatikánu publikováno v roce 2000. Jen jeden z těchto výkladů mohl být správný a druhý falešný. Jaký byl záměr Jana Pavla II., když dal tajemství zveřejnit? Myslel snad, že zveřejnění překoná tabu, která kolem něho panovala a týkala se katastrofálního závěru naší éry, jak on sám ho naznačil ve Fuldě? Nebo chtěl zaplašit definitivně eventuální pochybnosti o kontinuitě svého pontifikátu? Každopádně je možno vyvodit, že jeho iniciativa byla důsledkem úspěchu a důvěry ze strany těch, kteří se domnívali, že jeho popularita ho staví mimo jakéhokoliv podezření a činí nemyslitelnou jeho interpretaci.
 
Nicméně Tajemství je zahaleno množstvím protikladů, zvláště proto, že nyní je známé a bylo publikováno nejen jako projev úcty k touze Matky Boží po triumfu Církve, jak mohli věřící předpokládat, ale také jako „podpora kultu osobnosti“ Jana Pavla II. On a jeho následovníci nevystupují jako interpreti tajemství, ale spíše jako únosci jeho smyslu, podobně jako se to stalo v předchozím zavedení na falešnou stopu (80. léta), které provedl ten, který měl být jeho garantem.
 
Zpočátku bylo možné se domnívat, že cenzuru fatimského tajemství provádějí ti, kdo ovlivněni duchem pokroku věří, že Rusko se obrátí k míru, ale to jen díky politice otevřenosti římské církve a jejích proseb o odpuštění, a díky tomu se svět stane lepším, a to i přes úpadek křesťanství. Varování z Fatimy by tak sledovalo jinou věc. Obavy z tajemství by tak byly překonány, protože je tu někdo, kdo zajistí náboženskou jednotu ve funkci míru! Aby dali Fatimě nový rozměr, vatikánští vykladači opakují při každé příležitosti, že božské zjevení bylo uzavřeno smrtí posledního apoštola a není už k němu co přidat. To je pravda, ale to, o čem se nezmiňují je právě onen motiv, pro který se fatimské tajemství jeví jako pravé proroctví, protože se týká jednak toho, co bylo zjeveno již v první době křesťanství, jednak pokud jde o nauku o Ježíšově umučení, jednak o historické události spojené s utrpením jeho mystického těla, Církve. V tom smyslu již počáteční část tajemství sdělená v roce 1917 projevila svou prorockou povahu, když naznačila strašnou hrozbu pro církev a svět, jakou představují bludy Ruska a jeho komunistický režim, zničující komplot proti tradičnímu a křesťanskému řádu. Účel a východisko tohoto komplotu je obsažen v Písmě svatém, které ve 2. listu k Soluňanům mluví o „tajemství nepravosti“, pro kterou uvolní cestu ten, kdo ji dosud zadržuje, a objeví se „bezbožník podporován Satanem s velkou mocí a falešnými divy“.
 
Když jsme popsali vatikánské pletichy a slabou stránku sestry Lucie, pokud jde o fatimské tajemství, mohl by někdo namítnout: proč by se tedy mělo věřit, že je autentické? Je tu odpověď, která se může jevit paradoxní, ale jen ona je logická: nikdo nemůže „vymýšlet“ zjevení, kterým nerozumí, ani formulovat něco, co budí hrůzyplné otázky u něho samotného. Mnozí se domnívají, že Lucii by se nemělo důvěřovat ani pokud jde o slova předávaných vidění, ani pokud jde o myšlenky, které poselství probouzejí. Její osobní domněnky však ukazují pouze to, že ona sama není autorkou toho, co píše, že nemůže znát podstatu toho, co sděluje a co by jinak měla strach říct. Dítě Lucie se domnívalo, že Rusko je zlá žena s rudými vlasy, jako Bernadetta nevěděla, co znamená Immaculata, a Melanie z La Saletty neznala slovo „antikrist“. Bylo jim uloženo předat tajemství, nikoliv jeho výklad. Jestliže pak otázky závisí od historických událostí a dobrého chápání, musí být pochopitelné pro všechny i bez církevního výkladu. Skutečné dilema Třetího tajemství je tedy v explozivní volbě nového náboženského obsahu počínaje Janem XXIII. a jeho II. Vatikánem, který je nyní historickým faktem, a z toho hlediska je možno se rozumně domnívat, že je svázané s tím, co je možno vidět v Třetím tajemství z Fatimy: Jen proto, aby se prosadila nová víra, přijímá se bez diskuze exekuce představitelů, kteří trvají na autentické víře. Jedná se o sfingu, která vyzývá lid II. vatikánského koncilu, o jakobíny církve z roku ´89, o bolševické kněze římské říjnové revoluce, o vatikánské modernisty: rozlušti mě, nebo tě pozřu.
 
Copak nepředstavuje fatimské zjevení a jeho Tajemství, jaké jsou Boží plány s katolíky? Kdyby je neoznamovalo, bylo by falešné, což si žádný katolík neodvažuje tvrdit. Jak je tedy možné, že ten, kdo vystupuje jako Kristův náměstek, ho může cenzurovat, přesměrovat, nebo co horšího, používat ho pro svůj vlastní obraz, aniž by takové iniciativy představovaly rozchod s prorockým charakterem církve, a tedy s posláním plnit Boží záměry?
 
Proč by se měl věřící, který má záměr skutečně pochopit obsah fatimského tajemství, opírat jen o určité názory kléru a ignorovat, že se jedná o útok na kontinuitu Církve? Vatikánská interpretace představuje právě popření takového nebezpečí. Skutečné dilema Třetího tajemství spočívá v jeho kontrastu k plánům kléru a koncilu smířit se s moderním světem, k záměrům, které mají převažovat nad vlastním Božím plánem pro naši dobu. Tento velký rozchod s posláním Církve je klíčem k pochopení fatimského tajemství a jeho tak aktuálního vatikánského utajování. Likvidace pravé autority, která brání víru Církve, se uskutečňuje také skrze atentát na prorocké znamení Fatimy, kterým je zcela jistě Boží plán pro naši dobu. To může ověřit autentičnost tajemství více než mnoho materiálních příznaků. V tomto světle není třeba diskutovat o počtu stran, o grafologických pochybnostech zveřejněného textu. Stačí vidět Třetí tajemství v kontextu s celým poselstvím, ve kterém nechybí slova naděje Panny Marie. Mezi těmito závěrečnými slovy a viděním papežovy záhuby, což je součástí právě oné třetí a závěrečné části poselství, je dlouhé mezidobí, které předchází konečnému triumfu Neposkvrněného Srdce Panny Marie, ale všechno svědčí o tom, že tento naznačený čas právě prožíváme, tak jak ho Maria popsala již v La Salettě. Je možno se domnívat, že není žádoucí vidět velký odpad, který se zde popisuje? V tom smyslu je třeba číst to, co napsala vizionářka z Fatimy sestra Lucie, neboť to nám poskytuje návod k interpretaci třetí části tajemství, která obsahuje právě tento podstatný bod.