Menu


16. ledna 2014

Dříve než se Jan a Ondřej připojili k Mesiáši hned na počátku jeho veřejného působení, patřili k učedníkům Jana Křtitele. Tohoto svého dosavadního Mistra však opustili a šli za Ježíšem. Jak se asi Jan za nimi díval? Zřejmě zcela jinak, než bychom se na odchod svých přívrženců dívali na jeho místě my. V srdci tohoto svatého muže nebylo ani stopy smutku či dokonce žárlivosti. Už dříve dal najevo svrchovanou úctu, jakou chová k Beránkovi, kterému není hoden rozvázat řemínek u opánků. Jan na břehu Jordánu neshromažďoval pro sebe. Připravoval příchod toho, který je větší a jehož velikost chtěl oslavovat tím, jak se sám bude před ním stávat menším a menším. Odchod učedníků byl pro něho naopak velkou satisfakcí, že svému Pánu i v tomto směru dobře připravil cestu. Jan tak praktikuje příkladně evangelium, ačkoliv je nikdy neslyšel: pokládá se za neužitečného služebníka, který vykonal to, co měl vykonat, a to ho také naplňuje pravou radostí.

Tento jeho příklad se vlastně velice dobře hodí jako velké a výmluvné memento pro týden, kdy zvláštním způsobem myslíme na jednotu křesťanů. Vlastně bychom Jana Křtitele měli zařadit mezi patrony této jednoty. Proč právě jeho? Co má Jan společného s jednotou křesťanů? Dává nám příklad chování, které je k zachování jednoty naprosto nezbytné. Kdyby všichni „aktéři“, kteří mají svůj smutný podíl na roztrhání Ježíšovy nesešívané suknice, měli jeho smýšlení, nikdy bychom se bolestných a tak těžce zhojitelných rozkolů nedočkali. A můžeme proto také říct, že skutečná obnova jednoty bude marným snem, dokud si všichni, především pak protagonisté rozdělených společenství, Janovo pokorné smýšlení neosvojí. Chce-li někdo obecnou modlitbu za jednotu nahradit tou konkrétnější prosbou, má zde dobrý námět a příležitost.

Jednota je velice křehká věc a byla v Církvi problémem od samého začátku. Vlastně ještě ani nebyla založena, a už se její budoucí sloupy přely, kdo je z nich větší, ve chvílích, kdy se situace kolem jejich Pána vyhrocovala, už se přetahovali o první ministerská místa. Ani tak velký učedník jako je Jan, Pánův miláček, nevyhnul se tomuto pokušení a pozval si na pomoc dokonce svou matku. Kolik úsilí museli věnovat svatý Petr a Pavel, aby zabránili různicím a rozkolům v mladých církevních obcích! Pán si byl velmi dobře vědom, že jednota bude vždy Achillovou patou jeho následovníků, a proto mu právě tato otázka ležela nejvíce na srdci, když zasedl se svými k první nekrvavé oběti a slavil ji výslovně jakožto tajemství jednoty. Ta je totiž tím kritickým bodem, na který měl Satan namířeno, když si učedníky vyžádal, aby je mohl tříbit jako pšenici. Záleží mu na jejím nabourání, protože je podstatným znamením, které má Kristovo společenství spojovat s věčným pravzorem všech společenství, a tím je Jednota tří božských Osob v Nejsvětější Trojici.

Z modliteb za jednotu Církve pokládám za jednu z nejmoudřejších a opravdu Duchem Jednoty nadiktovanou tu, kterou máme ve svých kancionálech: aby neustále „stoupala tvá modlitba za jednotu křesťanů: Za takovou jednotu, jak ty ji chceš, a těmi prostředky, jak ty je chceš“. Usilovat o jakoukoliv jinou jednotu, i kdyby se nám jevila sebekrásnější a sebeschůdnější, je zcela marné a zavádí nás na scestí.

Jakou jednotu vlastně Pán chce? Tu, kterou si vyprošoval naléhavě od svého Otce: „Aby byli jako Ty, Otče, ve mně a já v Tobě. Aby oni v NÁS byli jedno.“

Chceme-li se modlit za jednotu, je naší povinností snažit se proniknout k samému jádru této Pánovy prosby a zcela se s ní ztotožnit. Naše modlitba za jednotu může dojít u Otce sluchu jen tehdy, když se plně spojí a sjednotí s touto modlitbou Syna. Zvykli jsme si v poslední době rozlišovat, co nás spojuje a co nás rozděluje, a dohadujeme se, čemu máme věnovat větší pozornost. Už sto let se v třetím lednovém týdnu vracíme k modlitbě za jednotu, ale stále nemáme odvahu opustit tu „svoji“ představu o jednotě. Dokonce nás uvnitř jediné církve tato rozdílná představa rozděluje. A přitom by nemělo být nic jednoduššího než se napojit na tu představu, kterou má náš Zakladatel od věčnosti a ke které směřuje celé jeho dílo. Jak si Ježíš představuje naši jednotu?

Prosím čtenáře, aby mi prominuli, pokud se jim zdá, že se až do omrzení vracím stále k jednomu, a to jsou mystická sdělení, která nám s neobyčejnou pílí a přesností zaznamenala Ježíšova vyvolená – prostá matka rodiny Conchita Cabrera de Armida. Neznám totiž nic naléhavějšího a aktuálnějšího, než je obsah těchto poselství. To je právě onen druh poselství, která výstižně charakterizuje prof. dr. Ziegenaus jako novodobá zjevení, která „daleko překračují rámec pouhých soukromých zjevení a mají význam pro celou Církev. Nepřinášejí žádnou novou pravdu, žádné dodatečné vědění. V teologii se však hovoří o prorockém charakteru těchto poselství, čímž nejsou míněny pouze předpovědi budoucnosti, nýbrž naléhavý poukaz na příkaz hodiny, na to, co je známo již z oficiálního zjevení, ale čemu se věnuje malá pozornost.“ Kdo se do těchto poselství s pomocí Ducha Svatého zahloubal, jistě si všiml jednoho: že jsou to sice všechno pravdy známé z evangelia, ale zcela nový je na nich zorný úhel, odkud nám Pán tyto pravdy ukazuje. Jsou nám představeny jakoby z druhé, té jeho strany. Slyšíme věci známé, a přece ve zcela novém znění, je to něco jako pohled do „Boží kuchyně“ nebo také důvěrný rozhovor se samotným Autorem, který upozorňuje na překvapující, a přitom zcela evidentní dalekosáhlé souvislosti, sahající až k samému srdci Nejsvětější Trojice. Ježíš nám tu ve svých sděleních představuje pravdy víry ze svého božského nadhledu, takže je vidíme v nevídané celistvosti a v udivujících souvislostech. Celek se objevuje před námi jako božský „planetární systém“, jehož Středem a Sluncem je věčná životodárná výheň Lásky mezi božskými Osobami, nedostižným pravzorem a jediným zdrojem vší Dokonalosti, Krásy, Dobra a Blaženosti a především a nade vše JEDNOTY. Na tu Božský Učitel opakovaně poukazuje jako na nejvyšší hodnotu, nejvyšší dobro a jediný konečný cíl a podmínku spojení s Bohem. V této Jednotě se v jedno slévá láska Otce k Synu a láska Syna k Otci. Není to jednota dohody nebo jednota místa či času, je to Jednota a ztotožnění Lásky.

Zatímco my pokládáme různost a rozdílnost za svůj vynález a výdobytek, Pán je zcela jiného názoru. Zapomněli jsme totiž úplně, že různost je trest, který postihl lidstvo za jeho pýchu právě ve chvíli, kdy se domnívalo, že už dosáhlo až k samému nebi. Kdy a jak vzniká rozkol? Vzniká tak a tehdy, když někdo vlivný chce prosadit svou odlišnost, nový řád a nové uspořádání věcí nikoliv podle toho, co převzal, ale podle svých nápadů. Na počátku každého rozkolu je přehnané sebevědomí, přeceňování sama sebe a svých představ, které opouštějí Pravzor, Pramen a jediný Zdroj jednoty.

To, co je na pýše tak katastrofální, je její zvláštní slepota. Říkám zvláštní slepota, protože slepota pýchy nespočívá v nevidění, ale ve zkresleném, bludném a mámivém vidění, které to, co by mělo vidět, vidí zcela jinak. Člověk, který nevidí, rád přijme pomoc toho, který vidí. Ale to pýcha nedělá. Ona se domnívá, že vidí lépe než všichni ostatní, Boha nevyjímaje. Na rozdíl od člověka, který je ochoten prodat všechno, jen aby si mohl koupit pole s pravým pokladem, pýcha je ochotná zaprodat všechny poklady, jen aby si podržela své zamilované pole.

Co na Ježíšových poselstvích Conchitě nejvíce uchvacuje a co pokládám za neklamný punc jejich pravosti, je pokora, s jakou k nám přichází Král králů a Pán pánů, skrze něhož všechno bylo stvořeno a v němž má Otec právě proto zalíbení. Z každého řádku, z každého slova voní a přímo sálá uchvacující tichost a pokora božského Učitele. Ten, kdo to necítí, nemá srdce z masa, ale z kamene. Neuděláme ani krůček v úsilí o sjednocení, dokud se svému Pánu nepřiblížíme v jeho pokoře. Jak mohou být před světem jeho obrazem, jeho druhým Já učedníci, kteří proti sobě už stojí celá staletí jako nesmiřitelné tábory?

To ovšem neplatí pouze o církvích a církvičkách, do kterých se rozpadla a stále více rozpadá jediná Kristova Církev. To platí i o členech té jedné a jediné svaté, katolické a apoštolské církve. Je v sobě opravdu jedna? Kolik je tu táborů a směrů, kolik je tu nesvornosti, nesnášenlivosti, nevraživosti a přímo nepřátelství a neupřímnosti, vzájemné neúcty a nedůvěry. Jak daleko má toto chování k Mistru a Pánu, který, i když neodpovídáme jeho obrazu, nám nehrozí, ale pokorně prosí a přesvědčuje: „Nesmírně toužím po dokonalosti jednoty kněží ve Mně a této jejich jednoty mezi sebou, s jejich svatou Hlavou, po jednotě poslušnosti, ale ještě více po jednotě úmyslů, citů, duší a touhy po jeho slávě.“ Pane, co jsme to udělali, že jsme se od Tebe tak vzdálili, že jsme Tě nepochopili, a tak Tě vlastně zneuctili, protože to, co představujeme, není Tvůj obraz! Jak může naše srdce necítit „nejhoroucnější touhu nekonečné lásky, kterou máš pro nás, abys nás našel svaté, čisté, přetvořené v Tebe, abys nás mohl obětovat Otci a odzbrojit tak Boží spravedlnost vůči světu“? Naše pýcha znehodnocuje naši modlitbu a činí ji podobně neplodnou jako modlitbu farizea, který stál vpředu, ale odešel neospravedlněn.

Pane milosrdný a dobrotivý, než se začneme modlit o jednotu, nauč nás modlit se tak, jak Ty chceš.

-lš-