Menu


13. listopadu 2014

Suverenita, s jakou se nám představuje Pater d´Ors, jeden z příslušníků madridského duchovenstva, možná leckoho šokuje. Nejde jen o jeho bezostyšnou upřímnost, ale také o skutečnost, že právě tuto osobu si pozval současný papež, aby ji zařadil mezi své zvláštní poradce. O důvodech, proč padla volba právě na něho, mluví se jako o velké neznámé, ale je zcela nabíledni, že se papeži hodí právě pro tuto svou bohorovnou suverenitu, s jakou se vyjadřuje nejen o sobě, ale i závažných církevních otázkách.

To jsou přesně ty postavy, které Bergoglio potřebuje jako své hlásné trouby. Připravují půdu takovým způsobem, aby on sám mohl říkat: „Já nic, já muzikant“.

Produkuje přitom hojně dvojí „perly“. Jedněmi si přizdobuje své image při každodenních moralitách u svaté Markéty, a druhými udivuje při nejrůznějších počinech, nejčastěji mimo církev, ve vodách, kde je až příliš nápadně ve svém živlu.

Tyto jeho excesy vyvolávají úžas především u těch, kteří ještě nepochopili, že se nejedná o žádné nahodilé výstřelky, ale o zcela logické záměrné kroky na cestě směřující k jasně vytyčenému cíli: k „transformaci“ jedné, svaté apoštolské katolické církve do nové Univerzální církve Nového Světového řádu. Všichni ti, kteří ho nepřijímají a nejdou za ním, jsou podle Františka folkloristickým muzeem lokalpatriotistických poustevníků odsouzených opakovat stále totéž a neschopných nechat se oslovit tím, co je odlišné, a ocenit krásu, kterou Bůh šíří za jejich hranicemi. (EG 234) Je třeba mít odvahu nalézat nová znamení, nové symboly, novou tkáň, kde se může vtělit a předávat slovo, různé formy krásy, které se objevují v rozličných kulturních prostředích, včetně oněch nekonvenčních modalit krásy, které mohou být málo významné pro hlasatele evangelia, ale staly se zvlášť přitažlivé pro druhé(EG 167).

Přesně takto smýšlejí a učí zasvěcení proroci destrukčního procesu, který pro církev s velkou vypočítavostí systematicky připravoval Satan po dlouhou dobu až do 60. let minulého století, kdy nadešla jeho přesně připravená šance k rozhodujícímu úderu. Zopakujme si tedy ještě jednou klíčové body systematického procesu, který je klíčem k pochopení současného dění.

Poté, co patriarcha Roncalli, první ze zasvěcených papežů, odmítl výstrahu Matky Boží, stal se satanský program nového humanismu oficiálním programem katolické církve. Jeho přijetí církev slavnostně kodifikovala dvěma tisíci hlasy církevních koncilních otců. Vůbec nezáleží na tom, zda si byli nebo nebyli vědomi, komu to tím slouží.

Většina těch, kteří vůbec najdou odvahu a trpělivost, aby si materiály z osudného církevního sněmu přečetli, na to nepřijdou ani dnes, protože tyto dokumenty jsou napsány tak rafinovaně, aby se na jejich skutečný obsah a záměr přišlo teprve tehdy, až to, tak říkajíc, praskne. Samozřejmě, že Roncalli, Montini, Wojtyla i Ratzinger věděli velmi přesně, co dělají. A věděli také, že výhodná nabízená proměna, na kterou po dohodě s judaistickou masonerií přistoupili, je velice podstatná a vyžaduje určitý čas na zásadní přestavbu smýšlení „širokých mas“. Aby tato přestavba zdárně postupovala, musí být rafinovaně organizována tak, aby nenarážela na překážky a nevyvolávala předčasně pobouření.

Roncallimu jako prvnímu připadl rozhodující úkol, aby tento proces v církvi nastartoval. Svolal koncil a jak se sluší a patří, dal připravit  nezbytné podklady. Byly připraveny samozřejmě řádně a podle všech pravidel „starou gardou“, aby nic nevyvolávalo podezření. Ale hned na samém začátku koncilu jiná „zasvěcená garda“ hodila tyto materiály do koše a dala do oběhu jiné, zcela nově orientované. Odpovědný svolavatel koncilu k tomu neřekl ani slovo. Neinformované a nezasvěcené shromáždění bláhových otců pak krok za krokem schvalovalo dvoj i víceznačné nové „pravdy víry“ bez velkých problémů. Případnou opozici dokázaly masonské mediální mocnosti vykazovat účinně do bezpečných mezí.

Před dalším svobodným zednářem papežem Montinim pak stál úkol dovést tyto základy pro přestavbu církve ke zdárnému konci a vytvořit v církvi atmosféru pro rozchod s minulostí. Ale nejpodstatnějším jeho úkolem bylo vytvořit podmínky, aby se dosavadní církev stala náležitě poddajnou, a to tím, že bude podstatně ochromena její duchovní výživa. Stalo se tak prostřednictvím „nové liturgie“, která vyvolává v církvi narůstající deficit životně zcela nezbytné Boží milosti. Jedním z hlavních plodů vzniklého duchovního hladomoru spojeného s absencí Ducha Svatého je neuvěřitelná duchovní slepota.

Když pak zákeřná vražda nežádoucího Jana Pavla I. napravila mýlku ještě ne dostatečně ovládaného konkláve, nastoupil do čela církve správný dobře připravený kandidát Wojtyla jako Jan Pavel II. Na Petrově stolci zasedl zasvěcenec vyzbrojený subjektivistickou Kantovou filozofií, který věřil jako v evangelium ve fenomenologii, personalismus a existencialismus, který si místo objektivní pravdy nadevše cení subjektivní zkušenost a nespatřuje žádnou kontroverzi mezi pohanským náboženstvím a křesťanstvím.

Bylo třeba, aby zazářil jako z koncilu vzešlá hvězda první velikosti. Na tvorbě i trvání této glorioly se podílela horlivě církevní i světská média, rozbujelá nejrůznější hnutí a „mariánská“ zjevení. Oslňující aureola překrývala a namnoze dodnes překrývá a přikrašluje Wojtylova slova a skutky včetně těch, které jsou zcela neslučitelné s pravou apoštolskou vírou a otevírají dokořán brány Novému světovému řádu, novému ekumenismu, novému humanismu, jedním slovem Nové církvi zrozené v lůně masonerie. Ve jménu této nové ideologie se polský papež „omlouval“ za dosavadní činnost církve a urážel tak hrubě své předchůdce, chválil původce rozkolu, rehabilitoval bludaře, velebil ateistickou revoluci, vzal na milost všechny pohany a nevěřící, klaněl se jejich modlám, přijímal jejich „zaříkání“ a líbal knihu jejich kleteb; uzavřel přátelství s úhlavními nepřáteli církve a souhlasil tak, aby ho využívali jako svůj slepý nástroj k jejímu zničení. Nese hlavní odpovědnost za rozšíření nesčetných morálních skandálů uvnitř samotné církve. To, co by dnes Bergogliovi neprošlo, polskému papeži vyneslo nejvyšší církevní uznání - svatořečení.

Jeho dnešní kritikové však opomíjejí jeho dvě největší provinění: První je jeho odpovědnost za hluboký úpadek víry biskupů a kněží, kteří jsou dále odpovědní za dnešní tak katastrofální stav znalostí a života podle víry, že si církev troufá sahat dokonce na Boží zákon. Jestliže biskupové na poslední synodě vůbec přistoupili na to, že budou hlasovat o otázkách, které vůbec nejsou v jejich kompetenci, jsou navíc v naprostém rozporu s evangeliem a Desaterem a jsou tak v podstatně vzpourou proti samému Bohu, pak to svědčí o přímo havarijním stavu jejich duchovního života, profesionální způsobilosti, jejich osobního přesvědčení i jejich odpovědnosti za stav a budoucnost církve.

A na závěr to nejhorší, co papeže Wojtylu zcela diskvalifikuje. Je všeobecně pokládán za velkého mariánského ctitele. Tento mariánský ctitel je odpovědný za zcela nepřípustné internování sestry Lucie dos Santos, vyvoleného posla Matky Boží, a za hanebné zfalšování nejvýznamnějšího Mariina poselství, kterým chtěla uchránit církev před její současnou katastrofou.

To, co prožíváme a co nás bezprostředně čeká, je Boží trest za tuto troufalost a pýchu. Taková je tedy korunovace slavného „Aggiornamento“, jímž papežové vynesli tak nad církví apokalyptický rozsudek.

Hříchy se navršily až do nebe. Lze se jen obávat, že rok 2017, který bude rokem do nebe volajících rouhání, dovrší míru Boží spravedlnosti a On vylije misky hněvu: sešle své rány smrt, smutek, hlad a spálení ohněm. V jediné hodině přijde jeho soud. Neboť mocný je Pán a Bůh, který soudí (Zj 17,8).

Kostky jsou vrženy. Za tohoto stavu se už zdá zbytečné zabývat se detaily, jimiž papež František jen urychluje den soudu. Ale vyvstává zde závažný problém. Naplňují se Ježíšova slova: Nemyslete si, že jsem přišel uvést na zem pokoj...Přišel jsem rozdvojit syna s otcem, dceru s matkou a snachu s tchyní. Lidé z vlastní rodiny se s člověkem znepřátelí (Mt 10, 34n). A tehdy se mnozí pohorší a budou se navzájem zrazovat a jeden druhého nenávidět (Mt 24,10).

O ďáblově aktivní přítomnosti svědčí skutečnost, že neshody v hodnocení současné dramatické situace se stávají přímo v rodinách příčinou nepřekonatelných rozporů. Svědčí to o tom, jak plytká může být naše víra a jak hluboká naše nesnášenlivost.

Nejedná o neshody mezi jinověrci, ale mezi lidmi téže víry. Nestojí tu proti sobě odlišná víra, ale jde o rozpor mezi slepou vírou a souborem faktů, které usvědčují slepou víru ze záludných podvodů. Tento rozpor se často odehrává s nemalou trýzní také v duši jednotlivce. Je to bolestná otázka služebníků z evangelia: „Pane, copak jsi nenasel dobré semeno? Odkud se vzal plevel, který je tak k nerozeznání od pravé pšenice?“

Jestliže nám bylo opakovaně oznámeno, že Vatikán ztratí víru, nemůžeme si určovat podmínky, za kterých se to může stát. Nemůžeme říct: Ano, ale až já tu nebudu. Čím těsněji a déle jsme s „Vatikánem“ spojeni, tím více musíme vzít na vědomí, že se to týká také nás. Vatikán bez víry bychom mohli pokládat za nepřijatelné absurdum, kdyby nás před ním nevaroval sám Pán. Satan do Vatikánu nevstupuje s fanfárami. Musíme připustit, že se tam mohl vplížit již Bůh ví kdy a Bůh ví v jakém převleku.

Odvěký Lhář nás dokáže docela přesvědčivě vyzývat i k modlitbě růžence a k postu. Patří to k taktice a podstatě jeho beránčího převleku. A naopak: Zatímco Pán Ježíš neúnavně varoval: Bděte, nevíte dne ani hodiny, „hlava církve“ Roncalli velice nesnášel „proroky zlých věcí“.

Všechny bez výjimky nás smrtelně ohrožuje z bezprostřední blízkosti sám ďábel. Není to důvod, abychom odložili všechny spory a spojili se k sebeobraně v lásce, modlitbě a postu? Ti, kteří jsou v jeho službách, se o něm vůbec nezmiňují.

V této době všeobecného zmatku, který je dokonce záměrně vyvoláván, máme jednu spolehlivou a zcela bezpečnou oporu: Nemůžeme se zmýlit, když budeme se vší pokorou a úctou věřit jen tomu, čemu věřili všichni svatí a světice, kteří žili před 2. vatikánským koncilem.