Menu


12. prosince 2014

Stránky přijaté pošty mého PC jsou terčem neustávajícího přívalu Jobových zpráv z nejrůznějších oblastí politického, hospodářského, kulturního či duchovního života. Známí i neznámí odesílatelé pokládají za svou svatou povinnost zasadit další ránu mému vědomí, mé důvěře, mému optimismu, mé trpělivosti. Nejen sběratelé a distributoři, ale i tvůrci zpráv se všemožně přičiňují, aby jejich střela byla co nejbombastičtější. Už si nevzpomínám, kdy přilétlo touto cestou také slovo útěchy, radosti, slovo, které není odosobněnou dýmovnicí, ale uvědomělým pozitivním lidským kontaktem.

Když se při večerním vypínání neúprosného komunikačního prostředku pokusím shrnout celodenní příval došlé pošty, mohu bez velké námahy konstatovat, že společným jmenovatelem všech těch informací i pseudoinformací, který je probouzí a udržuje při životě, je něco, co bychom mohli nazvat anakolut. Tento pojem je známý spíše z lingvistické oblasti a překládá se česky slovy „vyšinutí z vazby“. Toto vyšinutí vzniká tím, že po určité části věty nenásleduje to, co by mělo syntakticky nebo logicky následovat.

Jeden pracovník zpravodajských služeb se dal slyšet, že ony „anakoluty“ nejsou náhodné, ale jsou součástí cílevědomého záměru. Jejich kumulování probouzí naši nejistotu a vyvolává strach, a to je pro světové manipulátory právě ten žádoucí stav, ve kterém se lidé začnou ohlížet po nějaké jistotě a možné záchraně, a tehdy se pohotově přihlásí, my se jim s důvěrou a nadějí svěříme a umožníme jim, aby nám „vrátili jistotu“ a ujali se vedení. Učiní to docela rádi, protože to je pro ně příležitost, aby nás zavedli tam, kam vůbec nechceme. Kdo má smysl pro realitu, musí si upřímně přiznat: ocitáme se ve stále temnějším bludišti naplněném lží a hrozící smrtí.

Když pak uprostřed noci o této dost bezvýchodné situaci přemítáte, začnete si klást nejprve otázku: Je vůbec ještě někdo, na koho je vlastně spolehnutí? Protože spánek při těchto myšlenkách pochopitelně otálí, rozsvítím lampu a sáhnu po breviáři. V druhém čtení Matutina se hlásí ke slovu svatý Jan od Kříže. Vzpomíná, že ve Starém zákoně neměla víra potřebný pevný základ a bylo třeba, aby se proroci často dotazovali Boha a on jim odpovídal slovy a znameními. Ale nyní, když byl milostivě vyhlášen zákon evangelia, když nám Bůh dal svého Syna, který je jeho jediným Slovem, zjevil všechno jednou provždy, aniž by cokoliv zbývalo doříci. Dříve Bůh mnohokrát a mnoha způsoby mluvil k našim předkům, a nyní k nám promluvil skrze svého Syna, který o sobě prohlásil: Jsem Cesta, Pravda a Život, tedy přesně to, co nám v našem zatemnělém bludišti schází.

Ale proč nám schází? Kam se nám ztratilo Slovo, když bylo posláno právě kvůli nám? Jestliže nám Boží Syn po svém příchodu slíbil, že bude s námi po všechny dny až do konce světa a jestliže nás jeho milující a důvěrný posel apoštol Pavel ujistil, že je věrný, i když my jsme nevěrní, musíme hledat závadu sami u sebe.

Pán opravdu nepřebývá někde ve ztracenu. Pro svůj příbytek mezi námi i pro bezpečnou a spolehlivou ochranu svého slova a svých darů založil a ustanovil na pevné Skále svou Církev. Jeho ujištění, že brány pekla ji nepřemohou, jsou pro nás pramenem velké důvěry, ale současně zřetelnou předpovědí, že se stane cílem nepřátelských útoků na život a na smrt. I o těchto útocích a taktikách zarputilého nepřítele uvedl řadu podrobností. Z jeho varování vyplývá, že to největší ohrožení se objeví nikoliv zvenčí, ale zevnitř v podobě falešných mesiášů a falešných proroků, kteří nakonec svedou takřka všechny. To znamená, že většina tuto vnitřní podlou lež vůbec nerozpozná, protože bude její rozpoznání odmítat. Rozlišovací znamení je podle Pána zcela zřetelné: Špatný strom nemůže nést dobré ovoce.

Nacházíme se několik ní před svátečními dny, jejíchž obsahem je každoroční oslava narození Božího Slova. Nekonečno přijalo podstatu lidského tvora, aby nám, jak říká svatý Jan od Kříže, zjevil všechno jednou provždy, aniž by mu cokoliv zbývalo doříci. Jeho nauka, nejdůležitější ze všech informací, kterých se dostalo lidstvu, musí být nejen úplná, ale také natolik prostá a průzračná, aby byla pro každého srozumitelná a zcela dostačující. Boží Syn tedy vůbec nepředpokládá, že by k pochopení a přijetí jeho evangelia bylo třeba nějakých filozofických manuálů, výkladů a klíčů. K překonání schodu, na který bude muset vystoupit lidské chápání, aby dospělo k porozumění božským pravdám, přispěje v plné míře Duch Svatý. A skutečně, ještě za života apoštolů se evangelium Božího Syna rozšířilo s jeho působením, osvícením a pomocí po celém tehdy známém světě.

Ale Boží Syn nepřišel jen jako hlasatel své Dobré zvěsti. Svatý Pavel opakovaně poukazuje na Ježíšovo vykupitelské poslání, které navíc bezprostředně souvisí s jeho poslušností: stal se poslušný až k smrti na kříži. Tato poslušnost k vůli Otce byla nejvyšší hodnotou jeho vykupitelské oběti, protože jejím cílem a smyslem bylo napravit neposlušnost: jako se celé množství stalo neposlušností jednoho člověka hříšníky, tak zase poslušností jednoho se celé množství stane spravedlivými. Ona Adamova neposlušnost byl první historický „anakolut“. Jeho iniciátorem nebyl, jak víme, samotný člověk, ale Had, Svůdce a Lhář, který svou lež dovedl prezentovat tak mistrně, že ji svedený pokládal za pravdu. Proto se zjevil Syn Boží, aby zmařil činy ďáblovy.

V čem spočívá Hadova lež? V tvrzení, že dokáže představit a nabízet zásadně lepší a výhodnější řešení než sám Bůh.

V celém Písmu svatém máme zaznamenány jen dva případy, kdy ďábel vystupuje ve své roli prolhaného svůdce: je pozoruhodné, že se jedná právě o ony dvě osoby, o jejichž neposlušnosti či poslušnosti mluví svatý Pavel: o starého a nového Adama. U starého Adama byl Svůdce úspěšný na první pokus. Nikoliv už ve druhém případě, i když názorně prezentuje své trumfy i svou taktiku, se kterou vstupuje do hry.

To, co Boží Syn z vůle Otce zjevil lidskému rodu, by mělo být dostatečnou překážkou proti jeho lžím a svodům. Po dvou tisíci letech se však velmi zřetelně ukázalo, že se tak nestalo. Jak je to možné? K takové úspěšnosti si ďábel musel nejprve připravit podmínky, ve kterých by mohl uplatnit svou nejsilnější zbraň: svou lež, že může nabídnout lepší výklad Kristova učení, než jaký představuje církev.

Dva tisíce let si žárlivě střežila zjevené pravdy a varovala se všeho, co by je mohlo narušit: varovala se bludů i styku s bludaři, tak jako se zdravá společnost brání před infekcí moru či lepry. Kdysi napsal sv. Augustin: „Jestliže někdo upadne do bludu, povolá ho učitelský úřad k pořádku: buď se napraví, nebo je třeba chránit se styku s ním“. Ďábel se proto takticky zaměřil nejdříve na to, aby odstranil toto nezbytné ódium, tuto imunitu vůči bludařům. Vyžádalo si to pět století trpělivé práce, ale dokonale se mu to vyplatilo. Dokázal zcela otočit situaci. Vychoval si a učinil dokonce hlasatele zvráceného učení právě z těch, které si sám Zakladatel církve ustanovil za strážce své pravdy.

Nejdříve si vytvořil svou vlastní líheň bludného učení: svou „paralelní církev“ bez učitelského úřadu, kde může bez zábran nabízet svá „lepší řešení“. Z této populisticky nazývané reformační církve se postupně vyrojí řada „moudrých“ a přímo oslavovaných autorit, které budou předkládat jako svou Lhářovu novou moudrost, ze které nakonec dozraje „nové evangelium“. To, čemu odolal Nazaretský při třetím pokušení, stane se ve dvacátém století tak neodolatelné a přitažlivé, že ani sám nejvyšší pastýř pravé církve neodolá a poručí novému zhumanizovanému evangeliu pokroku a bratrství otevřít dokořán okna i dveře.

Největší sněm církevních dějin odevzdá budoucím generacím náboženství obrácené naruby. Náboženství, které se už nesklání ve zbožné a pokorné úctě před Nejvyšším, ale které na jeho trůn posadilo pyšné a hrdé lidství, které ve jménu solidarity uzavřelo družné přátelství se všemi Božími nepřáteli. Opatření, která dosud chránila Boží pravdu před heretiky, budou nyní namířena proti jejich odpůrcům, kteří k nim neoplývají povinným bratrstvím a ekumenickou snášenlivostí, kteří pokládají církev za starou pannu a nemají pochopení pro Boží překvapení.

Jen si představte, že by svatý Petr sdílel novou víru papeže Wojtyly. Svolal by do Korintu ke společné smírné a družné modlitbě k jedinému univerzálnímu božstvu všechny možné kněze a kněžky, pronesl by v římském senátu oslavnou řeč na světovou říši a záštitu lidských práv všech spojených národů. Žádné prolévání mučednické krve by se nekonalo. Pavel by v Aténách rozvíjel neutuchající mezináboženský dialog a Jan by obcházel a shromažďoval všechny charismatické kouzelníky a zaklinače od moře k moři, od Východu na Západ.

Tento děsivý „anakolut“ církve se zřetelně projevuje na neméně děsivém „anakolutu“ současného světa, jehož osud visí na vlásku. Pokud se někomu jeví tento obraz absurdní, ať se raději zamyslí, zda to, čeho jsme v současnosti svědky, není daleko absurdnější než prohlašovat o hroutící se církvi, že prožívá rozkvět jako dosud nikdy. Pro odvěkého Nepřítele je to zajisté rozkvět odedávna žádaný, po kterém bude následovat to, na čem od počátku světa intenzivně pracuje: nikdy nevídaný pád do připravené propasti. Není absurdní za této situace zpívat koledy?

Čiňte pokání a věřte evangeliu!