Menu


10. července 2014

Ať už List Židům napsal kdokoliv, zaznamenal v něm větu, která nás naplňuje velkým úžasem. Ačkoliv byl Syn Boží, naučil se svým utrpením poslušnosti. Tato věta připomíná a ještě více prohlubuje ona známá slova z Pavlova hymnu: Kristus se stal pro nás poslušný až k smrti. Stojíme tu totiž před dvěma skutečnými záhadami: Bůh, a poslušný?Bůh, který něco neuměl? Je z našeho pohledu poslušnost pro všemohoucího, vševědoucího a nejsvrchovanějšího Pána skutečně tak paradoxní vlastností, že se jí musí přímo „učit“? Od koho však se může učit ten, od něhož a skrze něhož je všechno, co je?

Tyto otazníky se vlastně týkají tajemství Nejsvětější Trojice: je to Tajemství svrchované, nekonečné a všeobsahující Bytosti, která jakkoliv je Jedna, žije přesto jako nejdokonalejší Společenství. Ve společenství, tak jak je známe ze své lidské zkušenosti, existují vzájemné vztahy a mezi ně patří i vztahy nadřízenosti a podřízenosti, jimž pak odpovídá požadavek odpovědnosti a poslušnosti. Jaké však může mít místo poslušnost ve vnitřních vztazích v Bohu, v němž jsou si všechny tři osoby dokonale rovny? Tato poslušnost je pro nás jakoby „neviditelná“ právě pro svou svrchovanou dokonalost: vzájemné vztahy a vzájemná „podřízenost“ je u božských osob tak nekonečně dokonalá, že se to vymyká naší představivosti. Panuje mezi nimi nekonečně svrchovaná harmonie, která je pravzorem řádu pro všechno stvoření.

Jestliže se Bůh nepotřebuje učit tomu, čeho je svrchovaným vzorem, jak tedy rozumět představě, že se Syn Boží „učí“ poslušnosti? Především můžeme vidět v tomto učení hledání způsobu, jak nám lidem tuto nejdokonalejší a od věčnosti v Bohu skutečně existující poslušnost zviditelnit, zpřístupnit a zdůraznit. Tato potřeba vznikla velmi naléhavě jako důsledek flagrantního případu, kdy tvorové odepřeli a porušili podřízenost a poslušnost a nabourali od základu onu harmonii v řádu bytí, který existuje v Bohu a podle něhož je stvořeno všechno to, co je stvořeno. Dokud nedošlo k neposlušnosti, byla poslušnost dokonale samozřejmá, podobně jako je pro nás samozřejmý vzduch, který dýcháme a který si uvědomíme, až když nám začne scházet a jeho absence ohrožuje naši existenci. K takovému stavu došlou vzpourou tvorů, kteří se tak navíc stali navýsost nepodobní Bohu. Bůh k jejich záchraně našel nejobdivuhodnější způsob: přijal úděl člověka, který poslušnost od sebe odhodil, aby se jako první z lidí poslušnosti znovu naučil. Přesahuje to všechno naše pomyšlení. Tak jako si nedokážeme náležitě představit vznešenost a dokonalost Boží poslušnosti, tak nedokážeme domyslet, co to znamená, když si tvor dovolí tuto poslušnost pošlapat. Strašná muka Božího Syna jsou viditelnou mírou oné hrůzy a ošklivosti, jakou v sobě obsahuje neposlušnost a hřích.

Svatopisec nám výslovně říká, že se Syn této poslušnosti naučil utrpením, a to do té svrchované míry, že byl poslušný až k smrti. Zůstává pro nás tajemstvím, proč Bůh zvolil tak krajní cestu, při které neušetřil vlastního Syna. Kdo ho přiměl k tak přísnému rozhodnutí, že neušetřil sám sebe? Bůh není nikomu zavázán, jedině sám sobě. Ukazuje nám tak ve skutečnosti onu tvář své vlastní vnitřní poslušnosti, jak důsledně poslušný je sám v sobě. Uposlechl totiž v té věci bezvýhradně svou lásku.

Odtud ona dvojí zdánlivě tak zcela protichůdná role utrpení. Utrpení, které přišlo na svět jako důsledek porušení řádu, povýšil Bůh skrze svého Syna také na vyvolenou cestu k jeho obnovení. Jen tak můžeme pochopit, že se Pán svým prvním a nejvěrnějším učedníkům nakonec nejvíce odvděčil tím, že skončili jako on v rukou katanů. Mezi čistými a nevinnými si Ježíš vyhledává s velkým zalíbením ty, kteří přijímají dobrovolně účast v jeho uzdravujícím utrpení, a světu na svědectví dokonce zviditelňuje na některých z nich toto požehnané utrpení znamením svých ran. Nemohla Boží vševědoucí všemohoucnost najít jinou méně bolestnou cestu? Jestliže Otec zvolil právě tuto, jistě se nezmýlil a učinil to nejlepší. Ví, co od nás žádá, protože to sám prožil a procítil až do dna ve svém milovaném Synu. Na utrpení má totiž stále zájem také ďábel, ale ze zcela jiného důvodu. Jediná radost, které je schopen, je ona vpravdě ďábelská radost: způsobit druhým utrpení podobné tomu, které pro neposlušnost postihlo jeho: utrpení, ze kterého není východiska. To je také to hlavní, na čem od počátku dějin usilovně a vynalézavě pracuje. Nikoliv Bůh nás zatížil utrpením, nýbrž my sami jsme je na sebe uvalili, když jsme uvěřili Nepříteli. Ježíš nás bez naší zásluhy naučil sám na sobě způsobu, jak proměňovat prokletí v požehnání. Není učedník nad mistra a není větší a lepší cesty než ta, kterou on prošel. List Židům pak jen zcela logicky vysvětluje: „Když dokonal své dílo, stal se příčinou věčné spásy pro všechny kteří ho poslouchají.“ Užitek z Boží lekce poslušnosti čerpá ten a jen ten, kdo obnoví svou bezvýhradnou poslušnost až k smrti. Proto i jeho Církev vzkvétá, když jde nekompromisně cestou svého Zakladatele. Nejtěžší zkouškou pro Církev nejsou období, kdy trpí a prolévá svou krev, ale období, kdy ji místo utrpení postihl blahobyt a hojnost. Rozmařilí papežové nebyli pohoršením v době, kdy v Římě vládl Nero a Dioklecián, nýbrž v době, kdy tam vládli sami. Není slyšet o tom, že by tam, kde křesťané prolévají svou krev, docházelo k dychtění po prostopášnostech.

Utrpení není pro křesťana tragédií. Tragédií pro křesťana je, když s tímto utrpením neumí nakládat. Je tomu tak především tehdy, když utrpení není zbaveno svého zatížení a prokletí a nestává se školou poslušnosti. To je také důvod, proč si křesťanství může dovolit učinit svým přitažlivým a výmluvným „logem“ nikoliv idol kypící silou, ale Muže zmučeného a popraveného nejen nejkrutějším, ale i nejpotupnějším způsobem. Cesta ke spáse do slavné radosti zůstane až do Kristova příchodu strmá, úzká a trnitá. Všechny pokusy o její snazší zprůchodnění, zpohodlnění a usnadnění jsou falešnými odbočkami. Za poslední půlstoletí jsme učinili dostatek zkušeností, že taková „vstřícnost“ k popularitě a atraktivnosti Božího království nijak nepřispěla. Je jen jeden způsob, jak si tuto cestu usnadnit: spojit se co nejtěsněji s ukřižovaným Učitelem poslušnosti a kráčet co nejvěrněji v jeho šlépějích.

Bohužel právě taková cesta se stala krajně nepopulární a je pro většinu kamenem úrazu. Matka církev založená Ukřižovaným právě k tomu, aby své děti pro úzkou a strmou cestu připravila, vyzbrojila a aby je po ní provázela, myslí si pod svým současným vedením bláhově, jak jim nevyjde vstříc, když sama strmou stezku opustí a dá se do výstavby pohodlnější a nenáročnější dálnice, ačkoliv před ní Pán výslovně varoval: Prostorná je brána a široká cesta, která vede do záhuby; a mnoho je těch, kdo tudy vcházejí.