Menu


31. července 2014

V Kafarnaum řekl Ježíš svým posluchačům: „Nikdo nemůže přijít ke mně, jestliže ho nepřitáhne můj Otec.“ Své milované důvěrnici ctihodné Conchitě Armidě tato svá památná slova blíže vysvětluje. Dává jí nahlédnout do hlubin a smyslu tohoto tajemství: „V nadpřirozeném životě se nic nehýbá jinak než pod vlivem milosti, aktuální nebo předcházející. Proč? Protože Otcova plodnost, která nikdy není neaktivní, působí skrze milost ve všech nadpřirozených aktech duše.“ A dále pokračuje: „Člověk nemůže vykonat žádný nadpřirozený skutek jinak než pod vlivem milosti, nemůže v něm pokračovat ani ho ukončit bez spolupráce milosti. A jelikož každá ctnost a každá milost jsou zplozeny a zavlaženy svatou plodností Otce, je nemožné uskutečnit je pouhou dobrou vůlí člověka, i když Bůh uznává její hodnotu a bere ji v úvahu pro svou slávu.“ (viz)

Pro někoho to ovšem může být dilema: Pán nám zdůrazňuje, že bez přispění milosti nejsme schopni v nadpřirozeném životě vykonat vůbec nic. Nicméně aby naše skutky měly v očích Božích cenu, musí vycházet z lásky k Bohu, musí být tedy projevem naší svobody. Jak sloučit nezbytné působení Boží se zachováním naší svobody?

Bůh umí i to, co my nechápeme a neumíme. Z Pánova výkladu poznáváme, že naše představy o našem nebeském Otci, o jeho lásce a jeho skutečném vztahu k nám lidem mohou být často na hony vzdáleny od skutečnosti. Jeho otcovská láska se neprojevuje v tom, že nás zahrnuje příkazy a zákazy, nestvořil si nás, aby na nás zdálky dohlížel, ale aby nám byl blíže, než jsme sami sobě, protože miluje i toho, kdo ho nemiluje. Od nás přitom očekává a požaduje nikoli strach a slepou poslušnost, ale láskyplné odevzdání, které božský Mistr výstižně přirovnal k postoji nejmenšího dítěte. Je to přirovnání výstižné a výmluvné, protože takové dítě bez vysvětlování a přesvědčování zcela spontánně a bezpečně poznává toho, kdo ho miluje a komu se může a má bezvýhradně svěřit. Kdyby se dítě v matčině lůně mohlo samo rozhodovat, nikdy by toto bezpečné, teplé, měkké a láskyplné prostředí nechtělo opustit, podobně jak později se nejraději nachází v matčině náruči, která mu ono teplé a blažené hnízdo nejvíce připomíná. Nicméně tělesný růst i psychické zrání s sebou nakonec přinesou nevyhnutelný okamžik, kdy v dítěti převládne touha po osamostatnění, vyjádřená nakonec i slovně: „Adámek sám!“

Velice si však ztěžujeme situaci, když tuto lidskou zkušenost přenášíme i do našeho vztahu k nebeskému Otci. Zde totiž ve skutečnosti potřeba onoho „osamostatnění“ nikdy nenastane. My nikdy nedorosteme té velikosti, abychom se do Otcova lůna již „nevešli“, dokonce nikdy nedospějeme ani do stavu, abychom se mohli „odloučit“ od oné „pupeční šňůry“, která nás spojuje s jeho plodností a zprostředkuje nám trvale samu podstatu našeho života a všechno to, co k němu potřebujeme. Zcela mylně jsme si zvykli na jakousi deistickou představu, že nás náš nebeský Otec prostě stvořil a odstavil do světa, abychom si tu vedli podle svého až do doby, kdy nás opět vezme (nebo nevezme) k sobě zpět. Skutečnost je taková, že v našem Otci od svého početí až do smrti „žijeme, hýbáme se a jsme“. Jeho „nebeské“, tedy nadzemské otcovství není nějaký pouhý symbol, ono je tou nejzákladnější skutečností, nikoliv ono je obrazně odvozeno od pozemského otcovství, nýbrž právě naopak, ono je prvotní a pozemské tělesné otcovství pouhým jeho odleskem a obrazem.

To, co tedy naléhavě potřebujeme, je zůstávat v Otci, vracet se k trvalému vědomí, že bez jeho otcovské, bezprostředně přítomné lásky nejsme schopni ani jednou mrknout okem. Jen v jeho náruči je naše místo, to je zorný úhel, pod kterým můžeme chápat všechny ty úžasné obrazy a souvislosti, které nám Ježíš zjevuje, když mluví o věčné a trvalé plodnosti Otce, který skrývá před chytrými a velikými to, co zjevuje maličkým. Proč?

Milující víra a věřící láska si nepodrobuje Boha, ale podrobuje se Bohu, nikdy nepochybuje, že všechno Boží konání a řízení je to nejlepší a nejsprávnější, dává absolutně a bezvýhradně za pravdu Bohu, třeba mu zatím nerozumí, i když Boží úradky přesahují lidské znalosti, zkušenosti a logiku. K tomu stačí jeden jediný důvod: bezmezná víra, že nás bezmezně miluje a že je hoden bezvýhradné lásky. Ježíš nejraději přichází k takovým duším, které jsou připraveny ho přijmout, které jsou ochotné všechno to „své“ vyměnit bezvýhradně za to „jeho“, protože chápou, že jeho myšlenky nejsou naše myšlenky. Nikoliv ten, kdo ví, ale ten, „kdo věří, má život věčný“.

To je zřejmě důvod, proč si Bůh pro svá božská sdělení, která nám zpřístupňují jeho tajemství a v nejrůznějších obměnách je připomínají a vysvětlují, vybírá nikoliv učence a vysoce postavené osobnosti, ale zcela prosté a – řekli bychom dokonce – odborně nepřipravené osoby. Proč? Protože chytrost a erudice těch prvních by nebyla pro jeho důvěrná sdělení výhodou, nýbrž naopak překážkou. Ti fundovaní by se snažili jeho sdělení přesahující naše představy vměstnat do svých škatulek a kategorií, které by se nakonec pro to „nové“ ve sdělení Boží moudrosti staly nepropustným sítem. Proto také ti, kteří vystupují před ostatními jako ti „nejmoudřejší“, „nejosvícenější“ a „nejerudovanější“, mají k takovým Božím sdělením a zjevením největší výhrady a často zaujímají přímo apriorní odmítavý postoj.

Židé z evangelia jsou pro nás v tomto směru výmluvným a varujícím příkladem. Pro ně bylo zcela mimo diskuzi: „Toto je Ježíš z Nazareta, známe přesně jeho otce i matku. Je vyloučeno, že by mohl pocházet odjinud.“ Nezbytným klíčem k pochopení a přijetí jeho pravdy bylo právě uznání a přijetí, že Ježíš je něco více než to, co o něm soudí, ale právě k tomu ke své nesmírné škodě neměli nejmenší ochotu. Jak čteme ve sděleních Conchitě, i ďábel se nás snaží „vyučit“ a „přitáhnout k sobě“. Přemoudřelé elity nepřitahuje Otec, protože si je „přitáhl“ už někdo úplně jiný. Pohrdají prostotou, která vede k nejvyšší Moudrosti, a dopřávají raději sluchu nejrůznějším pochybným učitelům, kteří jim připravují ono lichotivé „šimrání v uších“, jakým pak také oni tak ochotně posluhují svým epigonům. Nikoliv filozofické erudice je třeba k pochopení Božího slova. K nalezení opravdové moudrosti je nutně třeba hluboké pokory před Bohem a jeho slovem. Otec lži nás vyučuje po svém. Přitom nepokládá za nutné, abychom Boha popřeli a odmítli. Slaví velký úspěch, když se mu daří, aby nás od něho co nejvíce vzdálil, odpoutal naše myšlenky od jeho blízkosti tím, že věnujeme pozornost především sami sobě. A kupodivu, odvěký nepřítel lidského pokolení slaví úspěchy i tam, kde bychom to nejméně očekávali.

Věřící všech dob projevovali a zvěčňovali svou víru ve svých sakrálních stavbách. Jakou víru vyjadřují dnešní stavby? Turista přicházející z jiné kultury, který si prohlédl katolické chrámy od těch z dávné minulosti až po ty, které vyrostly v první polovině minulého století, při návštěvě mnoha současných chrámových staveb se snadno může domnívat, že tato kultovní místa patří jinému náboženství. Na místě, kde v dřívějších chrámech stál vznešený Boží trůn, na kterém se cherubové klaněli Nejvyššímu, vidí jen prázdný stůl a prázdná křesla připravená pro lidi. Necítí se tu jako v domě Božím, ale jako v zasedací síni. Zatímco i prázdný a tichý gotický či barokní chrám celou svou koncepcí pozvedal člověka k nebi a k Bohu, současný chrámový prostor vyvolává dojem prázdnoty. Je to výraz evidentního posunu ve smýšlení. Ztratila se podstatná věc: znamení soustřeďující se na Boží přítomnost. Počínáme si, jako bychom už předem i ve svých vlastních chrámech vycházeli vstříc nesnášenlivé době a odsouvali i odsud postupně náboženské symboly. Aby nedošlo k mýlce, není to volání po stavbě novogotických chrámů, ale po návratu k onomu duchu a smýšlení, kdy středem všeho byl Bůh, a proto o něm vypovídal doslova každý kámen stavby. Nesnažíme se přesvědčit našeho nebeského Otce, že jeho záměr být ve všem s námi a v nás je utopie? Právě v současné době je naším posláním nikoliv Boha odsouvat, ale postavit ho výrazně a zřetelně do středu našeho myšlení, našich slov a skutků i našich chrámů.

Žijeme přece v době, kdy ďábel realizuje svůj dávný plán a drze zdůrazňuje svou přítomnost: opojil lidi představou postavit se na vlastní nohy a pokládat se za ty, kteří jsou z vlastní iniciativy sami o sobě ti nejušlechtilejší, nejmoudřejší a nejspravedlivější. Toto jeho učení se nakonec lidem zalíbilo mnohem více než učení Otce. Zalíbilo se to především oněm již dříve zmíněným elitám nejrůznějšího zaměření. Na místo Boha – milujícího Otce si dosadili boha – demiurga, který se o nás nezajímá, protože nás údajně vybavil tak dokonale, že už ho dále nepotřebujeme. Právě lidé podobně smýšlející tvoří dnes to, čemu říkáme světovláda. Ti si myslí, že tím lidstvo dosáhlo věku mužné zralosti a dospělosti, ale ve skutečnosti se čím dál více potácí ve ztřeštěné a zcela nerozvážně se chovající pubertě. Kdo jen trochu střízlivě uvažuje, nemůže nevidět, že svět tančí nad propastí. Stačí pohled na vedoucí světovou mocnost, která si osobuje právo dělat světového četníka. Při vší své chytrosti vede tak, že z kdysi nejbohatšího se dnes stala nejzadluženějším státem, žebrákem v limuzíně, který žije na úkor celého světa, a přitom není ani v nejmenším schopen změnit svůj způsob života. Je to obr stojící i morálně na rozpraskaných hliněných nohou a může se každým dnem zhroutit a strhnout s sebou do trosek celý svět.

Co nás ještě musí postihnout, abychom konečně „vstali a šli k Otci“?

                                                                                     -lš-