Menu


Ukřižované křesťanství (1)

 
To, co se děje v katolické církvi po II. vatikánském koncilu, připomíná velkou apostazi, kterou viděl prorok Jeremiáš: Úděsná, otřesná věc se děje v zemi.
Proroci prorokují klamně, kněží vládnou na vlastní pěst a můj lid to má rád. Co však uděláte, až nastanou věci poslední?" (Jer 5, 30-31)
 
Úvod
 
Udivující věc: třetí část fatimského tajemství, která je více než půl století předmětem pozornosti světa, byla zveřejněná se zavádějící interpretací, která staví do středu pozornosti Jana Pavla II., vyvolala jen nové otázky a spory. To, co se stalo a dále děje kolem třetí části tajemství známého jako „Třetí tajemství" připadá věřícím i nevěřícím jako velký rozpor. Jakkoliv se jedná o autentické Boží znamení, které bylo oficiálně uznáno církvi, je podrobováno nadále cenzuře a překrucováno od samotných nejvyšších vatikánských gestorů. Pro toto jednání existují dvě vysvětlení: buďto fatimská událost nezasluhuje pozornost, anebo obsahuje velké tajemství, se kterým se preláti bojí vyrovnat, protože je příliš závažné. Tajemství v podstatě již zjevilo, jak se současná hierarchie obává jeho obsahu, protože se zdá, že je spojeno právě s krizí víry, která nastoupila po II. vatikánském koncilu, a z toho důvodu se snaží držet je pod kontrolou. Pochopili to mezi jinými P. René Laurentin a Vittorio Messori, kteří vznesli veřejně navýsost závažnou otázku, kterou se snaží vrcholná vatikánská místa, podporována pošetilostí a nevěrohodností masových komunikačních prostředků zakrýt vlastní propagandou. Skutečnost je taková: když není možné anulovat fatimské události uznané církví za velké Boží znamení, potvrzené velkým slunečním zázrakem (je třeba se vrátit až do Starého zákona, abychom našli něco podobného), snaží se vatikánské autority redukovat poselství na pouhý historický doslov tragických událostí XX. století.
 
Přesto se ukáže, že fatimské znamení se týká konečných událostí osudového dějinného komplotu, který svou temnou ranou proniká až do našich dob. V roce 2000 bylo toto znamení konečně uvolněno tím, že dostalo jediný klíč, který naznačoval zdrcující interpretaci, podle které se vidění mělo týkat atentátu na Náměstí sv. Petra proti Janu Pavlu II. jakožto „vrcholné události dějin". První otázkou, kterou je třeba ověřit, je, zda zveřejněný text je autentický, nikoliv proto, že vatikánské vedení, které ho včera cenzurovalo a dnes ho využívá ve svůj prospěch – nemůže být rozhodčím ve vlastní při – ale proto, že souvisí s vírou, s jinými obsahy fatimské události a s celými dějinami křesťanství. Pochybnosti o věrohodnosti jsou tak velké a rozšířené, že někteří lidé začínají vyslovovat podezření o existenci dvojníka sestry Lucie z Fatimy. Tváří v tvář takovým závažným pochybnostem je nutné, aby se šetření autenticity zveřejněného tajemství zaměřilo na podstatný prorocký obsah poselství.
 
Je třeba provést šetření, které se nevyhýbá odpovědi na klíčový problém: Není právě onen způsob, jakým s tajemstvím zacházejí jeho gestoři, vysvětlením jeho pravého smyslu? Budeme to zkoumat tak, že začneme od lekce sv. Petra (Sk 4,19), podle které je třeba více poslouchat Boha nežli lidi. Již Gamaliel řekl synedriu, které pronásledovalo křesťany: „Pochází-li tento záměr nebo dílo od lidí, samo se rozpadne, je-li od Boha, nepodaří se vám je zničit. To by se pak o vás muselo říct, že se stavíte proti Bohu" (Sk 5,38 – 39).
 
Protože nic se nemůže vyhnout Boží prozřetelnosti, jestliže je fatimské tajemství jeho znamení, jak věříme, pak všechny manévry proti němu mohou nejen potvrdit jeho původ, ale také zjevit pokračující útoky proti víře. V tomto světle začněme od předpokladu, že obsah tajemství je pro jeho protivníky takového rázu, že se pro ně stává „kamenem úrazu". Krátce řečeno, jestliže je potvrzeno, že fatimské tajemství pochází od Boha, je nedotknutelné a musí nutně skrývat Boží záměr. Ten, kdo se pokouší stavět se proti němu, projevuje tak pouze svou vlastní opozici proti Božímu záměru. Kdo obrátí všechnu pozornost na fatimské poselství jako na nebem zjevené, a to s jasností, jaká nemá obdoby, nemůže zjistit nic jiného než jeho ústřední obsah: Boží záměr, který obsahuje. A je dobré připomenout, že fatimské poselství bylo dosvědčeno zázrakem, v celých dějinách jedinečným. Ať nás tedy nikdo neobviňuje, že chceme prosévat, co zjevili papežové o fatimském znamení, které nám od začátku až do konce ukazuje poselství, s nímž se Bůh obrátil na své služebníky. Sám Jan Pavel II. o Fatimě v roce 1982 přiznal, že „církev se cítí oslovena tímto poselstvím". To všechno potvrzuje autentický prorocký význam poselství. Přistupme ihned k třetímu tajemství, které, pokud je, jak věříme, autentické, pak i přes intriky kolem jeho zveřejnění, a možná právě kvůli těmto intrikám se stává ukazatelem, abychom pochopili přítomnou hodinu dějin Vatikánu i světa. Trpící papež (pro nevěrnost a zradu mnoha lidí) doprovázený svým věrným doprovodem byl spatřen, „jak vystupuje na strmou horu, na jejímž vrcholu ční velký kříž z hrubých trámů (obnažené křesťanství?)... dříve, než tam dospěl, procházel velkým městem, které je v troskách (město křesťanství?) a roztřesený, vrávorající, stižen bolestí a zármutkem se modlil za duše padlých, které potkával na své cestě (oběti této zkázy?) ....dospěl až na vrchol hory, padl na kolena před velkým Křížem a byl zabit skupinou vojáků ranami a šípy a stejným způsobem zemřeli jeden po druhém biskupové, kněží, řeholníci a řeholnice a různé osoby, muži a ženy různého postavení" (celý seznam katolických svědků).
 
Bez ohledu na nevyhnutelnou prostotu dětského podání, představuje vidění smrtícího atentátu, který končí vraždou papeže a jeho věrného doprovodu, velmi silný symbol, shodný s dějinami církve, která následuje v umučení svého Zakladatele, který zemřel na kříži. To je obsah tajemství, který byl při vatikánské interpretaci prapodivně ignorován spolu s větou: „Portugalsko si vždy zachová dogma víry".
 
Máme tedy před sebou symbolickou vizi Kristova umučení, které se uskutečňuje v jeho Církvi a představuje nástup umučení, které čeká křesťanství. Uznává se, že se jedná o symbolický obraz, ale k tomu poselství byl učiněn dodatek, že jde o „vyvrcholení dějin" atentátem, spáchaným 13. května 1981 na Jana Pavla II. který tedy nezemřel pro víru spolu se svými spolupracovníky a nestal se obětí vojáků, ale najatého vraha: jeho úzkost tedy nepředcházela, ale následovala. To všechno je v hlubokém kontrastu s viděním, ve kterém papež byl umučen spolu s celým zástupem věrných katolických svědků, byl smrtelně zarmoucen ztrátou duší v křesťanském městě, které se nachází v troskách, a to proč? Kvůli velké apostazi.
 
V každém případě lidé pochopili, že v třetím tajemství zůstává mnoho nevysvětleného, jak dosvědčuje řada knih, které se zabývají touto symbolickou, ale prorockou vizí. Vystupuje zde především otázka, kdo je ve vidění subjektem tohoto krveprolití: zda papež se svým doprovodem, nebo křesťanství, jehož je papež prvním svědkem? Ukáže se, že se nejedná o jednu osobu, ale o papežský úřad jakožto svědka víry a první oběť útoku proti křesťanství. Když zemře papež, je zvolen nástupce, a problém je zažehnán. Vidění se týká papeže ve zničeném městě plném mrtvol, jehož hlava je nakonec popravena a zůstane bez hlavy a tak je dokonána spoušť. Zpustošené město ve fatimském proroctví nemůže znamenat nic jiného než křesťanství a lid vyvolený Bohem, aby zjevil ve světě jeho slávu. Jeho zničení představuje na prvním místě prorocké vidění, kterému odpovídá nesporně historické zhroucení obrany křesťanské civilizace a jejího trvání ve světě. Jedná se tedy o proroctví o pohromě katolické církve ve světě, které přichází jako třetí pohroma po dvou světových válkách a komunistické revoluci. Je přece zjevné, že křesťanství je v současném světě nejvíce pronásledováno (A. Socci, I nuovi Perseguinamenti, Piemme, AL 2002).
 
Nemůže být obsahem fatimského proroctví toto pronásledování, jestliže toto proroctví je autentické a nevyhnutelné? Proč Vatikán nechce uznat strašnou skutečnost o zavraždění víry, o kterém mluví Fatima? Kvůli tomuto mlčení je možno říct, že velký počet osob, a mezi nimi i biskupové a kněží, pochybují o tom, že Jan Pavel II. řekl pravdu. Chybějí totiž potřebné důkazy. K těmto obviněním z nepravdy Vatikán mlčí, ale nicméně je musel konstatovat, protože v listopadu 2001 poslal Mons. Bertoneho, aby získal od sestry Lucie, vizionářky z Fatimy, před dalšími svědky definitivní potvrzení toho, co zveřejnil Svatý stolec. Vizionářka, která byla ušetřena vysvětlování některých protikladů, které se objevují ve zjeveném tajemství, i otázky o zasvěcení Ruska, prelátovi všechno potvrdila, takže se vrátil spokojený a byl jmenován arcibiskupem v Janově a pak kardinálem. Přichází tu na mysl, že Pán se stal „znamením, jemuž bude odporováno". Pokusme se nicméně prohloubit problematické otázky kolem třetího tajemství, které bylo překrouceno v rozporu s evangeliem. Mlčení o závažných protikladech vede k podezření, že takový způsob zacházení se „znamením Boží Prozřetelnosti má sloužit osobnímu kultu" - jak řekl Eugenis Scalfari – který připravil proces blahořečení Jana Pavla II. To nám ukazuje další směr zkoumání této otázky.
 
Termíny, které představují tajemství, jako „znamení odporu", jsou jeho „porušení" a „zamlžení". Jak je možno popírat, že virtuální vize popravy katolického papeže znamená zlom v papežství, v církvi a v důsledku toho v životě světa? Protože tento zlom je popírán, zjevuje tajemství jen podvod. Jeho cenzura a jeho zfalšování to potvrzují. Jelikož je pro každého věřícího jasné, že život papežství spočívá jen v kontinuitě se zjevením a s apoštolským dědictvím, je jasné, že jejich popření představuje smrt papežství. V tom spočívá důvod, proč Prozřetelnost dala Církvi podobné „znamení odporu": aby poznala ve světle víry, že v ní došlo k zhroucení, které se pokouší zahladit. Proto všechny úvahy musí začít tím, co je správné uvést hned na začátku: řekněme hned, že tato práce je založena na křesťanském zjevení, na pravdě, kterou Bůh zjevil člověku od počátku dějin A protože pravé proroctví se ověřuje v dějinách, symboly fatimského tajemství jsou ověřovány nikoliv podle nějakého preláta, nýbrž světlem historických faktů týkajících se jeho doby. Zafixujme si tento bod hned na začátku našeho pojednání o proroctví vůbec a o fatimském proroctví zvlášť. Tak bude představovat obsah tohoto spisu autentičnost tajemství – jeho vztah k Písmu svatému – jeho datování a jeho vztah k náboženské krizi a situaci v současném světě. Židovsko – křesťanské zjevení představuje základní historický konflikt mezi řádem, který zjevil Bůh, a zlořády, které působí padlý člověk. To je v syntéze historický boj mezi zlem a dobrem, který zde bude nazýván „historie komplotu" který je metafyzický a týká se příčin velkých konfliktů, tedy Fatimy. Ten je třeba číst v onom pronikavém „našeptávání", které v každé době navádí člověka, aby ukojil svou vášeň po panování a prosazování vlastního „světového řádu". Křesťanství chápe dějiny ve světle tohoto základního konfliktu, který vychází z lidské vůle prosadit svůj autonomní řád, který má nahradit Řád zjevený Bohem pro život osobní i společenský. Jelikož řád je nejvyšší dobro pro společnost a je to cíl jakékoliv lidské organizace, je jasné, že každé Boží zjevení na zemi směřuje k tomu pomáhat národům v obraně tohoto řádu. Boží prozřetelnost zajistila vyvolenému národu vládu vykonávanou skrze proroky, kteří ji reprezentovali. Když je lid odmítl a chtěl mít krále dobyvatele, mělo takové odmítnutí za následek degradaci vlády. V otázce politického řádu na zemi je třeba se vrátit také do Starého zákona, a tam si připomenout slova, jimiž se Hospodin obrací na Samuela, aby je sdělil Božímu lidu, když si osvojil smýšlení pohanů, chtěl krále a odmítl otcovskou Boží vládu, vykonávanou skrze proroky: „Neodmítli tebe, ale mne, abych jim již nevládl" (1 Sam 8,7).
 
Nebylo tedy dobré chtít vládu jen lidskou, když již zde žila forma vyšší vlády. Svatý Řehoř říká: „Na lidi, kteří nedbají na Boží práva, se uvalí práva lidská, a těm, kteří pohrdli radami dobrotivosti a spásy svého Boha, se ohlašují tvrdá břemena otroctví pod lidmi".
 
Vedení řádu založeného na principech Zákona mělo být trvale svěřeno Božím prorokům ztělesňovaným v křesťanských dobách papeži. Jinak zapuzení proroků by mohlo znamenat zpustošení na místě Božím. Je třeba věnovat pozornost skutečnosti, že pokud se jedná o urážku zjeveného řádu, ti, kteří se dopouštějí takové jejich likvidace, nejsou ve skutečnosti pro lid hlavou, která nezná Zákon, ale falešnými proroky, kteří mají záměr zjevovat své vlastní utopie a své vlastní letnice, přizpůsobené převládajícímu řádu. Zkrátka, nástrahy nového řádu spíše než z útoků mocných tohoto světa pocházejí z kapitulace dobrých a ze zrady falešných proroků, kteří vystupují ve jménu zjeveného Řádu. Taková je současná neviditelná revoluce. Tato naddějinná válka je vždy přítomná, jenomže ne všem je dáno, aby se vyznali v meandrech pravých dějin a rozpoznali tuto ideologickou lež, ať už je tomu proto, že současný svět je zbavený všech pravých principů, anebo proto, že postrádá božskou pomoc k překonání tohoto podvodu.
 
V tomto smyslu je možno pochopit, co znamenají ve Francii a ve Fatimě zásahy Nejsvětějších Srdcí ve prospěch ohroženému křesťanství. Co tedy říci o prorockém vidění, které představuje papeže zavražděného i s jeho doprovodem? Nemohlo by znamenat rozchod s předcházejícím řádem, který se začíná projevovat v samotné církvi poznamenané tajemnou likvidací obrany svého života a kontinuity? Vraťme se tedy k otázce: Neobsahuje Fatima velké tajemství, se kterým se velcí preláti nechtějí vyrovnat, protože je pro jejich pozici velmi závažné? Zdá se, že ano, protože „velký komplot", protagonista vize třetího tajemství, je univerzální otázka, nejen ideologická, protože se týká bludů z Ruska, ale i náboženská, protože se týká přežití Církve. Její výsledek znamená konečný fakt „tajemství nepravosti", které je výtce lidským. Může být pastýř lhostejný k takovým otázkám? A přece Jan XXIII. a Pavel VI. se rozhodli udělat z Fatimy věc ryze soukromé zbožnosti. Pokud jde o Jana Pavla II., byl vždy rozhodnutý orientovat vysvětlení „tajemství" jako svou apokalyptickou vizi budoucnost. Dříve než je zveřejnil, šířil mínění, že se jedná o strašnou planetární katastrofu nebo o útok Satana na Vatikán a nakonec - a to je už oficiální výklad - o atentát Ali Agcy proti jeho osobě. Jak uvidíme, Jan Pavel II. dokonce dovoluje, aby věřící pokládali za jeho nejevidentnější význam vražda katolického papeže, a připustil ze strachu před „tajemstvím" tolik různých, samozřejmě falešných, výkladů a mezi nimi virtuální papežské krveprolití s katolickými svědky. Přitom věc mohla být jasná již v roce 1960, jak potvrdila sestra Lucie. Stejně jako jeho dva předchůdci se pravděpodobně bál, že by tajemství mohlo být pochopeno také v termínech „zraněného pastýře", a tedy jako tajemná likvidace papežství po určitém datu a v určité době. Pravá apokalypsa se týká Vatikánu a zničení Církve. Jedno z nejstarších svědectví o této apokalypse je ono od biskupa Maggioliniho z Como v knize, která ohlašuje demolici katolicismu (Konec našeho křesťanství, Canale Monferrato, Piemme 2001). Také známý Baget Bozzo nevynechal příležitost psát o protestantizaci pokoncilní církve.
 
„Po Koncilu padne na katolickou církev biblická bouře, kterou zastavil Pius X. na čtyřicet let, když zadržel modernismus a dovolil církvi, aby se s nedotčenou vírou utkala s nacismem a komunismem" (L´Anticristo, str. 56, Mondatori, 2006).
„Sekularizace církve, její redukce na „velkého společenského živočicha", provedená pokoncilní teologií, přivedla teologii do slepé uličky (Proroctví str. 14 Mondatori, 2002). Z toho plyne: Hra se žádostí o odpuštění... není dogmaticky čistá (Il Giornale 27. 10. 2001), a proto se jedná o trvalý rozchod s katolickou naukou. To je rébus, který nutně zajímá třetí tajemství, kde jsou napadeni obránci církve. Způsob, jakým bylo s tajemstvím naloženo, ukazuje tedy široce, jak byla obrana církve bojkotována.
 
Má Třetí tajemství datum?
 
Veřejnost očekávala jeho oznámení v roce 1960, ale od té doby je překrucováno. Zatímco pokračuje nevídaný úpadek křesťanství, tajemství je zmenšováno, aby se nemluvilo o počáteční příčině. Zdá se, že nikomu nemá být dovoleno, aby zaznamenal příčinu, a tím méně historický okamžik přítomné náboženské spouště. Bojuje se proti tajemství proto, že sděluje její příčinu a datum? Především se uznává, že třetí tajemství, které představuje masakr na papeže a jeho doprovod, nemůže označovat nic jiného než „epochální" událost. Budoucí historikové, aniž by brali v úvahu tajemství, budou muset žasnou, až si ověří, jak v době totální komunikace bylo systematicky zamlčováno, jak výrazně se v moderním světě změnila mentalita, která se stala příčinou nejevidentnější krize svědomí v západním světě. K mlčení o této krizi se připojuje zatemňované Mariino poselství, které na samém počátku oznamovalo její kořeny a nástupní dobu. Lidé dospěli bělem několika málo let k novému způsobu myšlení, které nerozlišuje pravdu a život, ale tato metamorfóza byla zafixována jako nevyhnutelný efekt pokroku. Jestliže dříve uměl člověk žít tak, jak myslel, a myslet tak, jak věřil, od šedesátých let začalo konzumní způsob života podmiňovat myšlení a osočovat víru. Od vůle demonstrovat za mír se přešlo k iluzi, že ze světa je možno vyloučit zlo. Taková krátkozraká utopie, radikálně zakořeněná v dědičném hříchu a ve zjeveném náboženství, dostala požehnání od II. Vatikána spolu s jeho pastorací o sobě prorokuje, že bude schopná osedlat si nový světový řád, likvidátora všech náboženství.
 
Jestliže v polovině XX. století bylo křesťanství již napolo narušeno působením podobných idejí, o Janu XXIII. a jeho nástupcích, propagátorech ekumenismu, je nutno přiznat, že zahájili odzbrojování katolické církve. Protože pro kleriky se nehodí násilná revoluce, následovala akce vymýcení křesťanské tradice pomocí sémantické revoluce, která na rozdíl od oněch krvavých zasahuje mysl a duši mlčenlivě, ale neméně devastujícím způsobem. Je ji možno přirovnat k nočnímu přepadení vnitřního města, nikoliv aby je vyvrátilo, ale aby změnilo všechnu její dopravní signalizaci, takže auta, která ráno vyjedou, se ocitnou v chaosu plném srážek. Skutečně, ideologický zmatek, který podrývá smysl slov, způsobuje větší škodu než střet v poli, protože je to střet základních pojmů, na kterých spočívá morálka, základ každého společenského řádu. Když se změní slova a pojmy, to, co se včera doporučovalo, se dnes zavrhuje, a to, co bylo zakázáno, se stává nevyhnutelným a setkává se se souhlasem klerikálů i křesťanských demokratů. Až do Pia XII. byl takový náboženský rozvrat nemožným, ale Pavel VI., když zakončoval II.  vatikánský koncil (7. 12. 1965), ho přijal a velebil: „Náboženství o Bohu, který se stal člověkem, se setkalo s náboženstvím člověka, který se činí Bohem. Co se stalo? Střet, boj, anatéma? Nikoliv, také my, my nejvíce ze všech (s naším novým humanismem) jsme ctitelé člověka." „Hodnoty světa, který se zříká transcendence, jsou nejen respektovány, ale uctívány jako jeho vytrvalé úsilí, jako jeho očištěné a požehnané aspirace". Nová hierarchie tímto způsobem otevřela brány církve náboženství člověka, naočkovala si tak také revoluční dogma o rovnosti mezi náboženstvími s cílem vybudovat globální město a posluhuje si přitom totálním náboženstvím a jeho morálkou, která se opírá o nezbytnou mentalitu každé doby. Náboženství je tak redukováno na duchovního animátora sociálního a politického života ve světě, který osvobozuje člověka od myšlenky na smrt, na soud a věčný život ve prospěch nového optimismu. To je cíl, pro který vznikl a trvá známý světový komplot, usilující o revizi křesťanství a potlačení jeho autority.
 
A právě toto představuje impozantní vize třetího tajemství: pohled na potlačení katolické autority, protože tato autorita měla na srdci záměr odvrátit národy od bludů z Ruska a od pasti klerikálních novátorů, kteří se chtějí vyhnout všemu odsuzování a hledají smíření se světem na úkor pravdy. Často se mluví, a právem, o pádu berlínské zdi jako o epochálním historickém zvratu, ale přitom se ignoruje to, co ho předcházelo v náboženské oblasti: strašné zhroucení katolicismu. Je snad možno popřít, že ten druhý pád je epochálnější změna než ten první, pochopitelně protikladná, pokud jde o blaho národů, neboť berlínská událost byla radostná, ale katolický úpadek je katastrofální vzhledem k vlivu, jaký to má na způsob života a myšlení lidstva?